Článek
Koupila jsem si kávu do kelímku a našla jsem si naprosto dokonalou, prázdnou lavičku na sluníčku. S blaženým pocitem jsem se posadila, otevřela knížku a chystala se na chvíli naprostého klidu a pohody.
Asi po deseti minutách se přede mnou zjevila postarší, velmi elegantně oblečená dáma. Na vodítku vedla malého, třesoucího se jorkšíra, který na sobě měl pletený svetřík. Zastavila se přímo přede mnou a chvíli na mě jen tak zírala s vyčítavým výrazem.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se nejistě.
Paní se zhluboka, skoro až uraženě nadechla. „Promiňte, slečno,“ pronesla hlasem, jako by mluvila s někým, kdo jí právě pošlapal vzácný perský koberec. „Ale obávám se, že sedíte na Maxíkově místě.“
Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Žádný Maxík nikde nebyl. „Prosím? Čí že je to místo?“
Paní si odfrkla a ukázala svým pěstěným nehtem na toho malého, roztřeseného psa ve svetříku. „Maxíka,“ řekla, jako by to byla ta nejzřejmější věc na světě. „To je jeho oblíbená lavička. Sedáváme tu každé dopoledne přesně v tuhle dobu.“
Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. V hlavě mi probíhaly různé scénáře. Je to skrytá kamera? Jsem ve snu? Nebo jsem se právě setkala s někým, kdo utekl z blázince? Ta paní po mně skutečně chce, abych uvolnila místo na veřejné lavičce v parku, protože na ní obvykle sedává její pes.
„Ale… je to přece jen lavička v parku,“ zkusila jsem namítnout. „Je veřejná.“
„To možná ano,“ odpověděla paní povýšeně. „Ale zvyk je zvyk. A Maxík je zvyklý na své místo. Je to velmi citlivý pejsek a jakákoliv změna v jeho denním režimu ho stresuje.“
Maxík na potvrzení jejích slov žalostně zakňučel.
Dívala jsem se na tu absurdní scénu a nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo plakat. Ta paní to myslela smrtelně vážně. Ona a její pes tam jen tak stáli a čekali, až se zvednu a přenechám jim jejich trůn.
Na chvíli mě napadlo, že se s ní budu hádat. Že jí vysvětlím základy fungování veřejného prostoru. Ale pak jsem se podívala na její odhodlaný výraz a na toho malého, nervózního psa. A došlo mi, že je to zbytečné. Proti takovému levelu přesvědčení a nárokovosti se nedá bojovat logikou.
A tak jsem, k svému vlastnímu překvapení, udělala to, co po mně chtěla. Pomalu jsem se zvedla. Vzala jsem si svou kávu a knížku. „Tak se omlouvám,“ řekla jsem a snažila jsem se udržet vážnou tvář. „Nechtěla jsem narušovat Maxíkův denní režim.“
Paní jen spokojeně přikývla. „To je od vás velmi ohleduplné,“ řekla, jako by mi udělovala medaili.
Odešla jsem si sednout na jinou lavičku, o pár metrů dál. A odtud jsem je pozorovala. Paní nejdřív pečlivě otřela místo, kde jsem seděla, vlhčeným ubrouskem. Pak se posadila a vedle sebe usadila Maxíka. A tam jen tak seděli. V tichosti. Na své lavičce.
Moje chvilka klidu byla pryč. Ale nahradil ji pocit, že jsem byla svědkem něčeho naprosto unikátního. Setkání s jinou formou života. S člověkem, který věří, že jeho pes má v parku svou soukromou, rezervovanou lavičku.
Už jsem se nebyla schopná soustředit na knížku. Jen jsem tam seděla, usmívala jsem se a kroutila jsem hlavou. A říkala jsem si, že Praha je opravdu úžasné město plné překvapení. A že příště, až si budu chtít sednout na lavičku, se pro jistotu nejdřív zeptám nejbližšího psa, jestli náhodou nemá rezervaci.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
