Článek
Den mé promoce měl být jedním z nejšťastnějších dnů mého života. Po letech tvrdé práce, probdělých nocí a odříkání jsem konečně držela v ruce diplom. V publiku seděli moji rodiče a já jsem viděla, jak se na mě usmívají a tleskají. Cítila jsem obrovskou hrdost a vděčnost za jejich podporu. Těšila jsem se na slavnostní oběd a na novou kapitolu života, která mě čekala. Netušila jsem, že ta nová kapitola začne tou nejbizarnější a nejbolestivější konfrontací.
Po návratu domů mi otec řekl: „Simono, pojď si na chvíli sednout, musíme si promluvit o tvé budoucnosti.“ Myslela jsem si, že mi chce dát nějakou otcovskou radu do života nebo možná finanční dar na rozjezd. Místo toho přede mě na stůl položil tlustý, profesionálně svázaný šanon. Na přední straně byl štítek s mým jménem a nápisem: „Vyúčtování nákladů na výchovu: 1999–2017“.
Otevřela jsem ho s třesoucíma se rukama. Uvnitř byla doslova podrobná, položková faktura za mé dětství. Nebyl to vtip. Měl tam účtenky za všechno, od plenek a kojeneckého mléka, přes školní pomůcky, kroužky, až po narozeninové oslavy. Všechno bylo rozepsáno podle roku a kategorie. Bylo to tak pečlivé a chladné, až z toho mrazilo.
Celková částka na konci dokumentu byla přes čtyři miliony korun. Zírala jsem na to číslo a nemohla jsem dýchat. Tohle nemohla být pravda. Musel to být nějaký neuvěřitelně krutý a nepovedený vtip. Ale otec se tvářil naprosto vážně.
Řekl, že teď, když jsem dospělá a mám práci, je na čase, abych začala „splácet, co dlužím“ za to, že mě vychoval. Chce po mně dvanáct tisíc korun měsíčně, a to s okamžitou platností. Když jsem mu řekla, že je to šílené, odpověděl: „Osmnáct let jsem do tebe investoval, Simono. Teď je čas na návrat mé investice.“
Ta tabulka v Excelu, kterou mi ukázal, byla upřímně řečeno působivá tím nejhorším možným způsobem. Všechno měl rozdělené podle roku. Dokonce si u některých položek vypočítal úroky. Prý mi naúčtoval úroky za rovnátka, protože „ty peníze mohly být investovány jinde a vydělávat“. V tu chvíli se mi udělalo fyzicky zle z té chladné, obchodní logiky.
Podívala jsem se na matku a doufala, že u ní najdu zastání. Že řekne, že se otec zbláznil. Ale ona se jen tvářila, jako by to bylo naprosto normální. Dokonce přikyvovala a dodala, že mám být vděčná, že mi neúčtují nájem za devět měsíců, co jsem žila v jejím lůně.
V tu chvíli jsem se začala hystericky smát. Bylo to tak absurdní, že můj mozek odmítal situaci zpracovat. „To je vtip, že?“ opakovala jsem stále dokola. „Řekněte, že je to nějaký hrozně nepovedený vtip.“ Když jsem si uvědomila, že to myslí vážně, můj smích se změnil v ledový vztek a naprosté znechucení.
Od toho dne mi otec každý týden píše zprávy a ptá se na „splátkový kalendář“. Nazývá mě „finančně nezodpovědnou“, protože to neberu vážně. Dokonce mi navrhl, abych si vzala půjčku, abych mu to mohla splatit rychleji.
Je tohle skutečný život? Dělají tohle i jiní rodiče? Účtují doslova svým dětem za to, že existují? Mám pocit, že jsem se ocitla v nějakém podivném, alternativním vesmíru, kde jim tohle dává smysl.
Cítím se naprosto zrazená. Ten muž, kterého jsem považovala za milujícího otce, mě vidí jen jako investici. Jako chodící dluh.
Nevím, co mám dělat. Vím jen to, že jim nedám ani korunu. Ale zároveň cítím, že jsem v jediném okamžiku přišla o oba rodiče.
Protože ti lidé, co seděli naproti mně u stolu s fakturou za mé dětství, už nejsou máma a táta. Jsou to cizí lidi.
