Článek
Volejbal je můj život. Tréninky, zápasy, ten pocit, když smečuju a míč letí přesně tam, kam má. Takže když nám naplánovali důležitý zápas na den sestřiny svatby, trochu jsem se lekla. Ale pak jsem si uvědomila, že hrajeme ráno a svatba je až večer. Žádný problém, ne?
Jenže pak přijeli někteří příbuzní, kteří bydlí dál a přijeli jen na svatbu. Zaslechli mě, jak se o tom zápase bavím s mámou, a sami od sebe se rozhodli přijít nás podpořit. Já jsem je nijak nezvala, jen jsem prostě mluvila o tom, co mě čeká. Po zápase, který jsme mimochodem vyhrály, jsem se s nadšením vrátila domů. Někteří z příbuzných se mě vyptávali na tým, na to, jestli chci hrát i na vysoké. Bylo to fajn.
Moje sestra už seděla u rodičů – vybrala si náš dům jako svůj předsvatební štáb. A hned jsem poznala, že je něco špatně. Když jsme zůstaly samy, zeptala jsem se jí, co se děje. Myslela jsem, že má nějaké starosti s přípravami. A pak to přišlo. Vybuchla na mě, že tohle měl být její den, a já jsem ho prý celou tou svou volejbalovou exhibicí strhla na sebe. A ještě k tomu jsem o tom všem vykládala rodině!
Snažila jsem se jí vysvětlit, že nemůžu ovlivnit, co si ostatní myslí a dělají, a že jsem nikoho nenutila, aby na ten zápas chodil. Ale ona byla pořád naštvaná. Dál jsme se už bavit nemohly, protože jí přišla kadeřnice a vizážistka. Na svatbě pak měla samozřejmě jiné starosti. Ale po obřadu, když jsem jí s manželem gratulovala a objímala je, jsem jí potichu řekla, že bych si o tom dnešku ještě chtěla promluvit. Jen mi odsekla, že teď není vhodná chvíle. A tak jsme dodnes. Mlčíme. Opravdu jsem udělala něco tak hrozného?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se s námi o svůj na pribehy.medium@seznam.cz.
