Článek
Jsme spolu od osmnácti. Loni v dubnu mě požádal o ruku a já byla nejšťastnější na světě. Tehdy měl nadváhu, možná tak dvacet, pětadvacet kilo, které nabral během vysoké. Nebylo to ideální, ale ani nic, co by mi nějak extra vadilo. Pořád mě přitahoval a byli jsme dost aktivní na to, abychom spolu mohli normálně žít a bavit se.
Jenže od té doby, za něco málo přes rok, nabral dalších neuvěřitelných 45 kilo. Teď váží přes 135 kilo. Je to šílené. Chápala jsem, že na vysoké měl mizernou stravu z menzy a automatů, do toho stres, učení po nocích a nějaká ta party, kde se prostě jí spousta blbostí. Ale tohle už je daleko za tím. Jeho návyky se po škole nezlepšily, naopak. Zhoršily se.
Bydlíme spolu od třeťáku a můžu dosvědčit, že teď jí mnohem víc nezdravých věcí než dřív. A to i přesto, že nakupuju a vařím zdravá, normálně velká jídla pro oba. Nestěžuju si, vařím ráda, jen tím chci říct, že on zdravě jíst nebude, i když pro to nemusí hnout prstem.
A ty aplikace na dovoz jídla, to je kapitola sama pro sebe. Vážně, bez urážky kurýrů, kteří se snaží vydělat, ale pro zákazníka je to mor. Ta okamžitá dostupnost fast foodu 24/7 se pro něj stala berličkou. Musí si objednat skoro každý den. To, jakou díru nám to dělá v rozpočtu, je věc druhá. Prostě nedokáže odolat, když ví, že si může kdykoliv objednat cokoliv, aniž by musel zvednout zadek z gauče.
Cítím, jak moje sexuální touha den ode dne klesá. Je to hrozný pocit, protože ho jako člověka pořád miluju, ale ta fyzická stránka tam prostě už není. A všímáme si toho oba. Problém je, že on není nijak motivovaný s tím něco dělat, protože jeho libido kleslo v přímé úměře k jeho váze. Prostě si myslí, že „oba stejně nemáme moc chuť na sex“, ale nespojí si to s tím, že on je příčinou.
Není to jen o jeho váze. Je to i o tom, jak celé dny sedí na gauči s notebookem a cpe se. Dřív jsme toho spolu dělali mnohem víc. Zkoušela jsem ho mnohokrát vytáhnout ven, na věci, o kterých vím, že ho bavily, ale většinou to odmítne ve prospěch internetu. Je pro mě těžké k němu cítit přitažlivost, když je to všechno, co celé dny dělá.
Zkoušela jsem si o tom s ním promluvit. Střídá dvě reakce: buď říká, že takovou nadváhu nemá, nebo že je to jedno, protože nemá žádné zdravotní problémy. Což ale nemůže vědět, protože u doktora nebyl roky. Obecně se mým obavám vyhýbá, dělá si z toho legraci a tváří se, jako by se nic nedělo.
Svatbu jsme sice kvůli situaci odložili, ale plánovali jsme malý obřad letos v září. A čím víc se to blíží, tím víc váhám. Nechci, aby takhle vypadal můj manžel po zbytek života. Nechci, aby umřel mladý. Vždyť nabrat 45 kilo za rok? Kde bude, až mu bude třicet?
Co mám dělat? Jestli ho něco trápí, chci ho podpořit. Ale pokud je to jen lenost a lhostejnost, upřímně si nemyslím, že bych s tím dokázala žít, pokud se to nikdy nezmění. Jak mám poznat ten rozdíl?
