Článek
Když si pořídíte dům v satelitu za Prahou, těšíte se na klid, vlastní parkování a sousedské vztahy jako z reklamy. Ten klid mi vydržel asi měsíc. Pak se totiž můj soused, říkejme mu Karel, rozhodl, že moje příjezdová cesta ke garáži je vlastně takové veřejné parkoviště pro jeho návštěvy, nebo rovnou pro jeho druhé auto.
Ze začátku jsem byl v klidu. Párkrát jsem se na něj usmál a poprosil ho, jestli by mohl přeparkovat, že potřebuju vyjet. Vždycky přišla stejná odpověď: „Jojo, promiň, vždyť je to jen na chvilku.“ Jenže ta jeho „chvilka“ byla někdy i pár hodin. Zkoušel jsem to po dobrém, po zlém, nechával mu lístečky za stěračem. Nic. Jeho arogance neznala mezí. Prostě pokrčil rameny a bylo mu to jedno.
Minulý pátek se ale karta obrátila. Vracel jsem se z práce dřív, protože jsem měl v plánu sbalit si pár věcí a vypadnout na celý víkend na chatu. Přijedu do naší ulice a už z dálky vidím jeho stříbrnou Oktávku, jak si hoví přesně na mém vjezdu. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Už žádné prosení, žádné vzkazy. V hlavě mi probleskl geniálně jednoduchý plán.
S ledovým klidem jsem zajel svým autem na chodník těsně za něj, tak dokonale, že jsem ho zablokoval. Kolem mého auta se nedalo projet ani na kole, natož autem. Zamknul jsem, zkontroloval, jestli je ruční brzda pořádně zatažená, popadl z kufru batoh a bez jediného pohledu na jeho auto jsem odkráčel domů. Doma jsem si v klidu sbalil, co jsem potřeboval, a objednal si taxíka na nádraží.
Asi o dvě hodiny později, to už jsem seděl ve vlaku a popíjel pivo, mi to začalo. Deset zmeškaných hovorů od Karla. Pak přišla SMSka: „Kámo, co tosakra je?? Potřebuju odjet!“
Jen jsem se usmál, ztišil si telefon a díval se z okna na ubíhající krajinu. Telefon jsem znovu zapnul až v neděli večer. Bylo tam asi padesát zmeškaných hovorů a několik dost hysterických zpráv. Neodpověděl jsem.
Doufám, že si ten víkend pořádně užil a že měl dostatek času na přemýšlení. Od té doby, co jsem se vrátil, stojí jeho auto vzorně na jeho pozemku. Někdy je potřeba lidem dát lekci, které budou konečně rozumět.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
