Článek
Státní bezpečnost (zkratka StB, hovorově estébáci, slovensky Štátna bezpečnosť, ŠtB) byla československá politická policie, zpravodajská služba, která byla ihned od svého vzniku v roce 1945 pod kontrolou Komunistické strany Československa.
Vůbec poprvé se myšlenka na její zřízení objevila již v roce 1938. Stalo se tak v souvislosti s ohrožením státu ze strany nacistického Německa. U Policejního ředitelství v Praze tak bylo vytvořeno Presidium, oddělení pro státní bezpečnost. Po druhé světové válce však nabylo označení Státní bezpečnost odlišného významu.
Od roku 1945 se StB stala součástí Sboru národní bezpečnosti. Tajná policie tak více než čtyři dekády sloužila potřebám komunistického režimu a stala se pilířem normalizace. Formálně se zabývala pátráním po pachatelích trestných činů. Ve skutečnosti však měla především potírat veškeré oficiálně neschválené a nekontrolované iniciativy v oblasti kultury, politiky, náboženství, filozofie, ekologie atd.
StB stále sledovala dění ve všech oblastech společnosti, a to i v oficiálně povolených organizacích, v podnicích a institucích. Do spektra její činnost spadalo vyšetřování, zatýkání osob, domovní prohlídky a dále pak preventivní opatření, přičemž všechny tyto postupy měly chránit údajnému ohrožení státního zřízení ČSR. Činnost tuzemské StB probíhala navíc v součinnosti s KGB a tajnými službami ostatních komunistických států.
Státní bezpečnost svým sledováním ničila životy
Hlavním sídlem StB byla budova v pražské Bartolomějské ulici, slangově nazývaná „kachlíkárna“. Dnes tento objekt slouží k využívání Policii ČR. Jakožto patrně nejbrutálnější vyšetřovna nechvalně proslul tzv. hradčanský Domeček, tedy jednopatrový objekt v areálu bývalého vojenského soudu a věznice v Praze na Hradčanech. Dodnes tato budova platí za jeden ze symbolů bestiality a teroru státní bezpečnosti a komunistického režimu.
StB svým působením změnila životy, a to rozhodně nikoli v pozitivním duchu. Vyšetřování Státní bezpečnosti se neobešlo bez psychického i fyzického násilí. Běžné při výsleších bylo bití, škrcení, mlácení hlavou o zeď, kopání, fackování a tlučení pěstí či štípání. Nebo byl používán tzv. kolotoč - vězeň musel pochodovat v kruhu, přičemž její bili mokrým ručníkem, shrnuje stručně některé metody serveru Totalita.cz.
Celou řadu autentických svědectví shromáždil například projekt Paměť národa. K pronásledovaným patřili kněží, osobnosti disidenta, ale například i příslušníci skautského hnutí. Jednou z autentických vzpomínek je ta nedávno zesnulé překladatelky a publicistky Petrušky Šustrové. Ta při výsleších čelila vyhrůžkám i násilí.
Mimořádný zájem projevovala československá Státní bezpečnost před rokem 1989 o informace o smýšlení umělců. Řadu z nich se také podařilo získat coby tajné spolupracovníky neboli agenty. Jiní se naopak stali objektem jejího „zájmu“ a StB o nich dlouhé roky shromažďovala informace. Motivace pro spolupráci přitom byla různorodá. Někdo za udávání bral peníze, jiný začal spolupracovat, protože ho vydával, jiný z kariérních důvodů.
S činností StB se vyrovnáváme dodnes
Za jednu z nejodpudivějších praktik StB historikové označují tzv. společenská agentura. Ti dostávali za úkol zaujmout osobu, na kterou byli zaúkolováni, pak ji svést, nafotit nebo natočit nejlépe v intimní situaci. Informace byla následně zneužita k vydírání dotyčného. Byť ne všichni tito praktikám podlehli. Mezi těmito agenty nechybí i celá řada známých jmen, jako byl například jinak respektovaný herec Vítězslav Vejražka.
Oficiálně zrušena byla Státní bezpečnost teprve roku 1990. Oznámil to tehdejší federální ministerstvo vnitra Richard Sacher. StB se musela transformovat v bezpečnostní službě demokratického státu. Zanikly i krajské správy, kontrarozvědka a správa pasů a víz.
S touto dějinnou etapou se však vyrovnáváme doposud. S StB se zapletly i mnohé známé osobnosti. Pod nátlakem nakonec v roce 1986 podepsal spolupráci například oblíbený písničkář Jarek Nohavica. Ten nakonec potvrdil po mnoha letech pro týdeník Respekt. A mnozí mu dodnes jeho počínání mají za zlé.
StB se přitom rozhodně nezaměřovala jen na známé osobnosti mající důležitou roli ve veřejném životě. K tomu, aby mohla sledovat skutečné i domnělé odpůrce režimu, potřebovala i spolupracovníky z řady veřejnosti. Až sedm let po sametové revoluci se mohli Češi oznámit, jestli právě je sledovala komunistická státní bezpečnost a kdo udával. O zpřístupnění svazků se zasadil příslušný zákon, který vstoupil v platnost v roce 1996. Možná tak mohli zjistit, že na nějaký způsob donášeli jejich známí, nebo dokonce přátelé. A byli tak v nepříjemném šoku.
