Článek
Všechno to začalo v dětství. Jednoho dne si moje matka všimla, že se drbu na zadku. Byla to mladá máma, v sedmdesátých letech mě měla v sedmnácti, a milovala babské rady. Bez dalšího zkoumání usoudila, že mám roupy, a nařídila mi, abych si do konečníku zastrčil stroužek česneku. Prý to ty malé bestie zabije.
Nevzpomínám si, jestli česnek pomohl. Vzpomínám si jen na to, že jsem jako malý kluk chodil po světě s kusem zeleniny v zadku. A taky si vzpomínám, že jsem většinu dětství neměl svědivou zadnici.
Rychle vpřed o patnáct let. Jsem dospělý, žiju sám. Právě se dávám dohromady po ošklivém rozchodu s bývalkou, které nikdo z mých přátel neřekne jinak než „Ta, Jejíž Jméno Se Nesmí Vyslovit“. A tehdy se to vrátilo. Svědění. Intenzivní, neodbytné svědění zadku.
Potvrzení přišlo jednoho rána ve sprše. Když jsem si myl pozadí, na prstě mi ulpělo asi půl tuctu malých, bílých, do rohlíčku stočených červů, kteří si zjevně udělali hnízdo na vnější straně mého análního otvoru.
Měl jsem roupy. Znovu.
Doufal jsem, že to přejde. Sprchoval jsem se několikrát denně, drhnul si zadek mýdlem, jak nejlépe to šlo, a občas jsem se odvážil i na průzkum mýdlovým prstem hlouběji do systému. Ale každé ráno, po každé sprše, jsem objevil další z těch malých bestií.
Vyděšený k smrti jsem se objednal k obvodnímu lékaři. Už když jsem sestřičce do telefonu vysvětloval, že mám asi v zadku červy, byla extrémně skeptická. Řekla, že je to „vysoce nepravděpodobné“, ale že udělají testy.
V ordinaci jsem se cítil trapně jako nahá jeptiška v kostele. Přátelský pan doktor, Ind, zopakoval skepsi sestřičky. Prohlédl mi pozadí, nic nenašel, ale požádal mě, abych mu přinesl vzorek těch červů, až se objeví.
Byl jsem frustrovaný, ale čekal jsem. Druhý den ráno jsem pomocí izolepy sesbíral kolekci těch bílých vetřelců, potvrdil si, že tam jsou, a uložil je do plastové krabičky. Vzorek jsem odvezl do ordinace a bylo mi řečeno, že na výsledky si počkám jeden až tři týdny.
Mezitím jsem si vzpomněl na starý rodinný lék. Koupil jsem si v obchodě palici česneku a jeden stroužek si zastrčil do zadku.
Rád bych řekl, že jako liberální muž s tím nemám problém, ale po čtyřech hodinách, kdy jsem mluvil s baristy, číšníky a obchodními partnery a předstíral, že v mém konečníku není cizí těleso, jsem to nevydržel, vběhl na záchod a stroužek vyndal. Byl jsem neskutečně ponížený, i když nikdo nic nevěděl.
A teď k tomu hlavnímu. Nedávno jsem začal chodit s úžasnou ženou. Jmenovala se Jana. Zrzka, chytrá, vtipná, se skvělými křivkami. Naprosto jsme si sedli a já jsem se jí chtěl ukázat jen v tom nejlepším světle. Týden po odevzdání vzorku, bez jakékoliv odpovědi z laboratoře, jsme se spolu ocitli ve sprše. Ruka mi sjela k zadku a já jsem si uvědomil, že jí musím říct svůj příběh, i když jsem se bál, že mě označí za nakaženého a už se mnou nikdy nepromluví.
Vychrlil jsem to ze sebe: „Hele… já… uhm… asi mám v zadku červy…“
Byla tak praktická. Zeptala se, jestli se může podívat. Roztáhl jsem půlky, přejel si prsty mezi nimi a ukázal jí pár těch bílých, do rohlíčku stočených teček k prozkoumání.
„Vidíš,“ řekl jsem poníženě. „Červi.“
…
„To je toaletní papír,“ odpověděla nonšalantně.
„C-cože?“
„Jo,“ řekla klidně. „To jsou žmolky z toaleťáku.“
Všechno do sebe zapadlo. Asi před měsícem, když jsem měl hlouběji do kapsy, jsem vyměnil svůj obvyklý toaletní papír za tu nejlevnější značku z Penny Marketu. Ten papír se zjevně po utření drolil a na mém pozadí vytvářel svědivé, do rohlíčku stočené žmolky.
Moje úleva byla intenzivní. A mísila se s kolosálním, zdrcujícím pocitem trapnosti. Moje společnice ve sprše byla naštěstí jen pobavená a neskutečně milostivá.
Takže tak. Strávil jsem den s česnekem v zadku, obtěžoval doktory a týden žil v hrůze z parazitů jen proto, že jsem si koupil levný toaletní papír.
Stali jste se někdy obětí vlastní hypochondrie? Diagnostikovali jste si nějakou příšernou nemoc, jen aby se ukázalo, že příčina je naprosto banální a trapná? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Protože nejlepší lék je někdy prostě jen smích.
