Článek
V naší rodině mám takovou přezdívku – „chlapík přes restaurace“. Miluji jídlo a dokážu hodiny vyprávět o oblíbených jídlech z podniků, které už dávno neexistují. Jsem ten, kdo vždycky zařizuje rodinné oslavy, protože vím, kam zajít. A upřímně, rád ostatním dopřávám.
Nebylo tedy žádným překvapením, když mě moje švagrová Jana požádala, abych zarezervoval místo pro velkolepou oslavu čtyřicátin mého bratra Dana. Chtěla něco, co zvládne velkou skupinu lidí, něco s atmosférou. Vybral jsem tedy známý pražský podnik se starosvětským šarmem a obrovským výběrem whisky. Stůl jsem zajistil svou kreditní kartou, jak to u rezervací bývá, a předpokládal jsem, že si účet jako vždycky na konci večera rozdělíme.
Minulou sobotu nadešel den D. Oslava byla v plném proudu. Atmosféra byla skvělá, stoly se prohýbaly pod pořádnými steaky a koktejly, všichni se skvěle bavili a smáli. Cítil jsem hrdost, že se oslava pro mého bratra tak vydařila.
Najednou se v restauraci ztlumila světla. Personál, za zpěvu „Hodně štěstí, zdraví“, přinášel obrovský, třípatrový dort s prskavkami. Byl to umělecký kousek. Byl jsem překvapený, ale říkal jsem si: „Páni, tak na tomhle si Dan s Janou dali záležet.“ Přidal jsem se ke zpěvu a těšil se na tu sladkou tečku.
Asi o deset minut později ke mně diskrétně přišel manažer podniku. Vypadal trochu nervózně. „Pane,“ začal tiše, „omlouvám se, že ruším. Jen ohledně toho dortu…“ „Ano, je nádherný. Skvělá práce,“ odpověděl jsem s úsměvem. „Děkuji,“ pokračoval manažer. „Vaše švagrová, paní Jana, ho objednala minulý týden. Říkala, že to chcete ‚pojmout ve velkém‘ a že máme účet za dort v hodnotě téměř deseti tisíc korun připsat na kartu, kterou jste použil k rezervaci. Bohužel, náš systém takovou transakci bez vašeho fyzického potvrzení nedovoluje. A karta byla navíc zamítnuta.“
V tu chvíli se ve mně všechno zastavilo. Ten vřelý pocit z rodinné oslavy se proměnil v ledový šok. Podíval jsem se přes stůl na svou švagrovou. Intenzivně se věnovala svému telefonu a okatě se vyhýbala mému pohledu. A mně to došlo. Tohle nebyl omyl. Tohle byl promyšlený plán, jak mě nenápadně přimět zaplatit za něco, s čím jsem neměl nic společného.
S klidným, ale pevným hlasem jsem manažerovi řekl: „Ten dort není moje objednávka. Nebudu ho platit.“ Manažer jen chápavě přikývl a odešel. Já jsem se zvedl, došel jsem k bratrovi, objal ho a popřál mu ještě jednou všechno nejlepší. Pak jsem řekl své ženě, že je čas jít. Nechtěl jsem tam dělat scénu. Ne v bratrův velký den.
Druhý den ale peklo začalo. V naší rodinné chatovací skupině to vybuchlo. „To bylo tak trapné včera, když jsme se museli všichni narychlo skládat na Danův dort. Úplně to zkazilo tu chvíli,“ napsala Jana. „Martine, víme, že se ti daří, nemusel jsi dělat takové scény kvůli pár tisícovkám,“ přidala se teta.
Celá rodina se obrátila proti mně. Jsem ten sobec, který zkazil oslavu kvůli „pár korunám“. Nikdo nevidí tu drzost a nečestnost, s jakou se mě snažili zneužít. Ano, daří se mi dobře, a bez problémů bych zaplatil celou večeři, kdyby se mě normálně zeptali. Ale tenhle zákeřný pokus udělat ze mě sponzora bez mého vědomí? To je pro mě neodpustitelné.
Teď jsem pro ně netvor, co nepřeje vlastnímu bratrovi. Připadám si jako blázen, ale vím, že jsem jen bránil své hranice. Přeháním, nebo to opravdu přehnala ona?
