Článek
Na duševní nemoci není nic romantického. Svou ženu miluji víc než vlastní život a jsme manželé dvaadvacet let. Ale je vyčerpávající ji podvacáté přemlouvat, aby si nevzala život, poté, co ji nějaký triviální stres pošle do spirálovité deprese. Je frustrující nad rámec slov probdít noc co noc, protože vzlyká a vyžaduje, abych ji utěšoval kvůli něčemu, na co by kdokoli jiný zapomněl pár okamžiků poté, co se to stalo. Láme mi srdce slyšet ji říkat, že ji nenávidím, kdykoli jsem podrážděný nebo unavený.
Být ženatý s někým, kdo trpí duševní nemocí, vás opotřebuje. Nutí vás to zpochybňovat vlastní zdravý rozum a vlastní dobrotu. Byla by šťastná, kdybych byl jen lepším manželem? Kdybych se snažil trochu víc, byl chápavější, trpělivější? Kdybych byl laskavější, milující, ochranitelštější, možná by se na celé dny nezhroutila a nestala se z ní bytost v kómatu. Opravdu jsem řekl, že ji nenávidím? Možná jsem na ni skutečně promítal pohrdání a odpor, když mě probudila uprostřed noci, aby se mě zeptala, proč ji tak moc nenávidím. Nepamatuji si, že bych se tak cítil, cítil jsem se jen unavený, ale možná má pravdu…
Lidé s duševní nemocí potřebují být milováni a chápáni. Potřebují trpělivost a jemnost. Pokud vstupujete do manželství nebo vážného vztahu, dělejte to prosím s očima dokořán. Nelituji, že jsem si svou ženu vzal; umí být neuvěřitelně láskyplná a milující. Je geniální, fascinující a úžasná matka. Ale neměl jsem tušení, jak těžké to bude, a zanechalo to na mně emocionální jizvy.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
