Článek
Jenže to, co nakonec vyšlo najevo, zaskočilo všechny.
Sedmnáct lidí u jednoho stolu, vůně kapra a bramborového salátu, koledy potichu znějící z rádia – klasická česká vánoční idylka. Až na ty neustálé poznámky mých zbožných rodičů. „Jsem tak ráda, Janičko, že se konečně vdáte,“ prohodila mamka s úlevným povzdechem, jako by se zbavila nějaké ostudy. Táta hned přitakal a pyšně se rozhlédl po mých starších sourozencích: „Naši tři starší vždycky věděli, co se patří. Nejdřív svatba, pak společné bydlení, nebo rovnou po svatbě pod jednu střechu.“ Petr vedle mě zrudnul a mně už pomalu začínala vařit krev. Tohle stupidní téma jsme probírali snad stokrát, a že se to muselo vytáhnout zrovna na Štědrý den, to už byla poslední kapka.
Už jsem je mockrát prosila, aby prostě akceptovali, že si svůj život zařizuju sama. Dokonce i když přijedu jen na návštěvu, raději spím v penzionu, než abych musela poslouchat jejich kázání. Ale evidentně to nestačilo.
A pak mi to blesklo hlavou. Nedávno jsem v práci, jakožto zdravotní sestra starající se o těhotné ženy, četla o jednom extrémně předčasně narozeném miminku. Bylo skoro o tři měsíce dřív, vážilo ani ne kilo, ale bylo neuvěřitelně silné a zdravé. Lékaři mu dávali velkou šanci.
Mamka s tátou na mě zírali s naprosto prázdnými výrazy. No co, sami si za to můžou. Neměli si zahrávat s Petrovými city.
„A co vlastně Honza?“ zeptala jsem se s nevinným úsměvem a stočila řeč na mého nejstaršího bratra. „On se narodil skoro o čtyři měsíce dřív, že jo? Neměli bychom se podívat do rodinného alba, kde máme ty záznamy o narození?“
Už jsem dávno věděla, že Honza vážil přes čtyři kila a měřil skoro šedesát centimetrů, když se narodil. Babička mi to vyprávěla hned poprvé, když se mě rodiče snažili moralizovat.
Téma se bleskově změnilo. Po večeři si mě rodiče zavolali stranou a vyčinili mi, že nemám vytahovat takhle soukromé věci, které se mě netýkají. Odpověděla jsem jim, že pokud ještě někdy uslyším jedinou poznámku na téma mého soužití s Petrem, budu jim do konce života připomínat JEDNU PROKAZATELNOU SKUTEČNOST: že mamka byla v druhém trimestru, když se brali.
Rodiče zuřili, že si dovoluju jim říkat, jak se mají chovat ve vlastním domě. Ale Petr byl nadšený. Zdálo se, že tohle téma konečně utichlo. A já? Já jsem si v duchu spokojeně odškrtla další položku na seznamu „jak přežít Vánoce u rodičů bez ztráty nervů“. Někdy prostě musíte sáhnout k drastickým opatřením, aby se věci daly do pořádku. A tajemství rodinného alba se ukázalo být tou správnou zbraní.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se s námi o svůj na pribehy.medium@seznam.cz
