Článek
Píšu vám, protože se musím s něčím svěřit. S něčím, co se stalo už dávno, ale pamatuju si to, jako by to bylo včera. A i když dnes vím, že to nebylo správné, část mě se za tenhle kousek pořád tak trochu pyšně usmívá.
Bylo mi osmnáct a chodil jsem na brigádu do jednoho velkého supermarketu, takového toho klasického obchodu s vozíky u nás na sídlišti. Mým úkolem bylo doplňovat zboží, hlavně večer. Poté, co řezníci kolem třetí odpoledne odešli domů, bylo na mně, abych doplňoval maso v chladicích pultech.
V té době to u nás doma nebylo nic moc. Máma táhla noční směny v nemocnici, aby nás uživila, a můj otčím se většinou válel ožralý u televize a řval na fotbal. Když jsem se v noci vracel domů, nikdy tam na mě a na mého mladšího bráchu nečekala večeře. Takže jsem mu vždycky z brigády přinesl, co chtěl – většinou nějaké pitomosti jako mraženou pizzu nebo pytlík brambůrků.
Ale já měl tehdy takovou obrovskou fázi na steaky. Pro mě to bylo něco neuvěřitelně luxusního, nóbl. Naše rodina byla dost chudá, takže jsme si steak skoro nikdy nemohli dovolit. A já po něm toužil.
A tak jsem jednoho večera, když jsem doplňoval maso do pultu, dostal ten nápad. Věděl jsem, kde mají v zázemí tu malou tiskárnu na cenovky. Počkal jsem, až nikdo nebude poblíž. Vzal jsem ten nejtlustší a nejkrásnější plátek hovězí roštěné, co jsem v chlaďáku našel. Původní cenovka říkala něco jako 450 korun za kilo. Opatrně jsem ji sloupnul. Na tiskárně jsem si vytiskl novou, kde stálo 99 korun za kilo. Tu jsem nalepil na ten steak. Srdce mi bušilo až v krku. Prošel jsem samoobslužnou pokladnou, pípnul si ten svůj „zlevněný“ steak, zaplatil a zmizel.
Ten večer jsem si ho doma udělal na pánvi, jen tak, se solí a pepřem. A bylo to to nejlepší jídlo, jaké jsem kdy jedl. Ten pocit vítězství, té malé vzpoury proti celému světu, byl k nezaplacení.
Dělal jsem to pak asi dvakrát týdně, déle než rok. Nikdy mě nechytili. Dnes už jsem samozřejmě dospělý a vím, že to byla krádež. Ale tehdy? Tehdy to pro mě byla jediná cesta, jak si dopřát kousek něčeho lepšího v životě, který za moc nestál. A upřímně? Nelituju toho.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
