Článek
Máme s manželem Tomášem v kuchyni na zdi velkou korkovou nástěnku. Říkáme jí „nástěnka snů a přání“. Pícháme na ni obrázky všeho, na co šetříme – nový kávovar, lepší sadu nožů, myčku, ale i dovolenou u moře. U každé položky je cena, kolik máme našetřeno a kdy bychom si to asi mohli dovolit. Jsem na ten náš systém pyšná, je to taková naše soukromá mapa ke spokojenějšímu životu.
Problém je, že můj táta a jeho nová žena Irena k nám chodí na návštěvu docela často. A Irena pokaždé zamíří rovnou k nástěnce. Dlouze ji studuje, komentuje a s hranou lítostí prohodí, jak je jí líto, že si všechny ty hezké věci ještě nemůžeme dovolit. A pak, do týdne, si jednu z těch věcí koupí pro sebe.
Nekecám. Jednou to byl kávovar, přesně ten model, co jsem měla vyhlédnutý. Podruhé motorové autíčko pro její děti z prvního manželství, na které jsme šetřili pro našeho syna k narozeninám. Neštvalo by mě ani tak to, že si to koupí. Šíleně mě vytáčelo to její následné chování. To, jak mi drze cpala pod nos, že to „stihla dřív“, a když jsme si danou věc konečně pořídili i my, obvinila mě, že ji „kopíruju“. Bylo to dětinské a neskutečně otravné.
Před pár týdny se to ale zlomilo. Procházela jsem po Dušičkách vánoční sekcí v jednom velkém hobby marketu a hledala inspiraci na výzdobu. A tam jsem to uviděla. Gigantickou, příšerně nevkusnou a absurdně drahou sadu venkovních vánočních dekorací. Blikající Santa, sobi, nafukovací sněhulák a světelné řetězy, co hrály „Rolničky, rolničky“. V tu chvíli se mi v hlavě zrodil ďábelský plán.
Doma jsem tu hrůzu okamžitě připíchla do sekce „vysoká priorita“ na naši nástěnku. Dokonce jsem demonstrativně smazala peníze, které jsme měli našetřené na jiné věci, a přesunula je k téhle vánoční příšeře, abychom si ji mohli „koupit“ co nejdřív. Doufala jsem, že Irena neodolá tak lákavé návnadě, zvlášť když z toho udělám absolutní hit.
O pár dní později dorazili na návštěvu. Irena, jako vždy, zamířila k nástěnce. „Jé, co to je?“ zeptala se a ukázala na tu hrůzu. A já jsem spustila. Rozplývala jsem se nad tím, jak je to dokonalé, jak to splní všechny mé vánoční sny a jak miluju kýčovité Vánoce. Přeháněla jsem, co to šlo, a Tomáš mě v tom naštěstí pohotově podpořil.
V pondělí jsme jeli na návštěvu k nim do jejich satelitu za městem. A bylo to tam. Celá ta blikající, hrající a nafouknutá nádhera jí svítila na dokonale střiženém trávníku. Irena mě okamžitě táhla ven a spustila chvalozpěv. Jak se do té sady „na první pohled zamilovala“ a prostě ji „musela mít“. Detailně popisovala každý kousek a jak se ta investice deseti tisíc strašně vyplatila. Svůj vítězný monolog zakončila slovy: „Opravdu máš skvělý vkus, Anetko. Promiň, že jsem tě zase předběhla.“
Podívala jsem se na ni s tím nejnevinnějším úsměvem, jakého jsem byla schopná. „Ale mně se to vlastně vůbec nelíbí,“ řekla jsem klidně. „Dala jsem to na nástěnku, abych poškádlila Tomáše. On takovéhle přehnané kýče naprosto nesnáší. Ale jsem ráda, že se ti to líbí, Ireno. Hlavně, že máš radost ty.“ Kdyby její úsměv padal rychleji, urazil by si zuby o obrubník. Zbytek návštěvy byla zticha jako pěna. Po chvíli ji „rozbolela hlava“ a šla si lehnout.
Od té doby se mnou nemluví. Žádné zprávy, žádné telefonáty. Nejlepší Vánoce mého života. A třešnička na dortu? Dnes ráno jsem tu její sadu našla na Bazoši. S popiskem: „Prodám. Top stav. K odběru po Vánocích.“
Máte také vtipný příběh o tom, jak jste někomu s úsměvem vrátili jeho vlastní medicínu? Podělte se o něj na adrese pribehy.kral@seznam.cz a třeba pobavíte i ostatní čtenáře.
