Článek
Stalo se to dneska ráno. Táta jel brzo ráno na motorce do práce, byl strojvedoucí na dráze. Někdy kolem půl třetí boural. Myslíme si, že dostal infarkt a to způsobilo tu nehodu.
Když jsem byl na střední, asi před třinácti lety, měli jsme do češtiny napsat slohovku. Téma bylo: „Napište o svém osobním hrdinovi, nebo o něčem, co vás v dětství ovlivnilo.“ A pak to přečíst před třídou. Napsal jsem ten sloh o tátovi. Psal jsem o tom, jak moc ho miluju, jak se o mě staral, o jeho letech v armádě, a jak mě vychovával, abych byl úspěšný dospělý. Strávil jsem nad tím asi víc času než nad jakoukoli jinou prací do školy. Byl jsem na ten sloh pyšný a měl jsem radost, že ho můžu číst nahlas.
Později večer jsem se o tom tátovi zmínil, řekl jsem mu, že jsme mohli psát buď o hrdinovi, nebo o něčem, co nás ovlivnilo. Zeptal se, o čem jsem psal já. Styděl jsem se, tak jsem mu řekl, že jsem psal o nějaké kapele.
Posledních třináct let jsem toho litoval. Posledních třináct let jsem mu chtěl říct, o čem ten sloh doopravdy byl. Zrovna před dvěma dny mi to zase problesklo hlavou.
Tati. Napsal jsem ten sloh o tobě. Jsi můj hrdina, vždycky jsi byl a vždycky budeš. Promiň, že jsem ti neřekl, jak moc tě miluju a jak moc pro mě znamenáš. Děkuju, že jsi tu pro mě vždycky byl. Miluju tě, tati.
Věci byly potom strašně těžké, jak si asi dokážete představit. Máma to nesla nejhůř. Ale zároveň vím, že se to pomalu lepší. Moje rodina už nepláče v jednom kuse a máma není hysterická. Lidi pořád pláčou, ale už to není tak všudypřítomné. Měli jsme takové malé soukromé rozloučení ve čtvrtek, bylo to hrozné. Ale myslím, že potřebné.
Včera byla taková ta veřejná část, kondolence. Čekal jsem tak třicet, čtyřicet lidí. Přišlo jich zhruba dvě stě padesát. Bylo to šílené. Táta se zřejmě dotkl mnoha životů a pro spoustu lidí hodně znamenal. Posledních šestnáct let pracoval jako strojvedoucí a dráhy doslova zastavily veškerý provoz, aby jeho kolegové mohli přijít.
Dnes je ten den. Pohřeb. Srdce mi buší až v krku. Farář všechno zahájil a pak mě vyzval, abych něco řekl. Nejdřív jsem vyřídil vzkaz od mámy, která chtěla, abych všem řekl, jak její rodina v Německu prožívá tátovu smrt. A pak… pak jsem se nadechl, protože jsem věděl, že musím říct to, co jsem tak dlouho nosil v sobě. Místo toho starého školního slohu, jehož kopii už bohužel nemám, jsem chtěl říct tohle:
„Drazí smuteční hosté, rodino, přátelé… tati. Když jsem byl na střední, asi před třinácti lety, měli jsme do češtiny napsat slohovku. Téma bylo: ‚Napište o svém osobním hrdinovi, nebo o něčem, co vás v dětství ovlivnilo.‘ Napsal jsem ten sloh o tobě, tati. Psal jsem o tom, jak moc tě miluju, jak ses o mě staral, o tvých letech v armádě, a jak jsi mě vychovával, abych byl úspěšný dospělý. Strávil jsem nad tím asi víc času než nad jakoukoli jinou prací do školy. Byl jsem na ten sloh pyšný. Později večer jsem se ti o tom zmínil, řekl jsem ti, že jsme mohli psát buď o hrdinovi, nebo o něčem, co nás ovlivnilo. Zeptal ses, o čem jsem psal já. Styděl jsem se, tak jsem ti řekl, že jsem psal o nějaké kapele. Posledních třináct let jsem toho litoval. Posledních třináct let jsem ti chtěl říct, o čem ten sloh doopravdy byl. Tati. Napsal jsem ten sloh o tobě. Jsi můj hrdina, vždycky jsi byl a vždycky budeš. Promiň, že jsem ti nikdy neřekl, jak moc tě miluju a jak moc pro mě znamenáš. Děkuju, že jsi tu pro mě vždycky byl. Miluju tě, tati.“
A zakončil jsem to takovou starou vojenskou básničkou, kterou měl rád.
Pohřeb trval asi čtyřicet minut a pak se kolona asi osmatřiceti aut vydala na nedalekou vojenskou základnu, kde proběhl ten vojenský obřad. Bylo to moc pěkné. Farář řekl pár slov, hrála večerka, zaznělo jednadvacet čestných salv a složená vlajka, kterou dostala máma. Bylo to přesně tak, jak by si to přál.
Pár dní po pohřbu odletěla máma do Států za bráchou a jeho ženou. Zítra se vrací a za pár týdnů letí do Německa za svou rodinou. Dokud bude doma, budu s ní bydlet, jak dlouho bude potřebovat, i až se vrátí z Německa.
Myslím, že se moje rodina pomalu dává dohromady. Máma má pořád svoje chvilky, stejně jako já. Poslední týden to bylo trochu těžší, nevím přesně proč. Rozhodl jsem se jít na místo nehody, kde jsme vztyčili kříž s jeho jménem, datem narození a úmrtí a cedulkou s básničkou. Jeho kolegové z dráhy to taky hodně prožívali. Někdo se u kříže zastavil a pověsil na něj tátovu pracovní vestu, bylo to dojemné. Úplně jsem se tam na tom sjezdu z dálnice sesypal.
Nikdo z nás ještě nebyl u náhrobku, čekáme na mámu. Jelikož je to na vojenské základně, náhrobky jsou všechny stejné, ale dovolili nám trochu personalizovat nápis. Máma nechala výběr na mně a bráchovi. Bude tam, na třech řádcích: „Hrdý veterán“, „Černý kůň“ (jeho oblíbená jednotka) a „Průzkum vpřed!“ (takový jejich vojenský pokřik).
Už je to pár měsíců. Věci se zlepšily. Někdo mi tu v komentářích napsal něco ve smyslu: „Jednou už nebude první věc, na kterou ráno myslíš, bude druhá, pak třetí, pak čtvrtá.“ Myslím, že tam někde teď jsem. Pořád na něj myslím každý den, ale už to není to první.
Máma se nakonec dozvěděla, že táta ji skvěle zabezpečil, měl několik životních pojistek, o kterých nikdo z nás nevěděl. Splatilo to skoro celou hypotéku a zbytek jí zajistí klidný život. Dokonce si minulý týden koupila nový dům, dům svých snů. Není velký, ale má soukromí a je dřevěný zvenku, což si prý vždycky přála.
Co se týče mě a bráchy… já se mám líp. Pořád na něj myslím každý den, většinou v noci nebo když jsem sám se svými myšlenkami v práci (dělám topenáře). Mám několik skvělých přátel, kteří tu pro mě vždycky jsou, a jednu speciální kamarádku, která u mě přespí, když mám špatné noci. Začal jsem chodit na terapii. Jsem nervózní, ale v tom roce 2018, kdy táta zemřel, se stalo tolik věcí. Ve stejný den, kdy zemřel, se ode mě odstěhovala přítelkyně. Většinu toho roku jsem byl v depresi. Doslova. Většinu roku 2018 jsem byl smutnější než jakákoli jiná emoce. Když jsem byl šťastný, nezdálo se, že by to trvalo moc dlouho. Jsem prostě smutný a v depresi.
Pořád přemýšlím, jaké byly jeho poslední minuty. Máma slyšela jeho motorku přijet pár minut poté, co odjel do práce, a pak po minutě zase odjet. Možná se necítil dobře a přemýšlel, jestli nejít do nemocnice? Zajímalo by mě, jestli se necítil dobře celou cestu do práce. Kdy si uvědomil, že je něco vážně špatně? Jak rychle jel, aby se dostal do práce pro pomoc? Byl jen minutu nebo dvě od ní. Panikařil? Co si myslel? Pořád si představuju, že se to tak stalo. Že se blížil k práci a najednou se začal cítit, jako by něco nebylo v pořádku, tak jel co nejrychleji, aby si zajistil pomoc, ale nedojel. Věděl, že to nezvládne? Jaké byly jeho poslední myšlenky? Myslel jen na to, jak si zajistit pomoc, nebo myslel na svou rodinu?
Je zvláštní pomyslet na to, že táta je pryč. Že jeden den je tady u mě v bytě a o deset hodin později je pryč. Jakože už ho nikdy neuvidím. Nikdy si s ním nepromluvím, neuslyším jeho hlas. Je to popel v urně pod zemí. Jen bych ho chtěl ještě jednou vidět. Slyšet ho. Říct mu, že mi chybí. Je fyzicky pryč. Navždy.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
