Článek
Zvláště pokud jde o věci týkající se domu a zahrady. Já, jeho zeť, jsem v jeho očích jen „ten kluk z města, co se bojí vzít do ruky kladivo“. A tak se mi při každé příležitosti snaží předat své celoživotní moudro. Většinou to končí katastrofou. Ta největší se odehrála minulý víkend a jejími oběťmi se staly naše tři mladé jabloně.
Koupili jsme si je před dvěma lety. Byly to malé, nadějné stromečky a já jsem se na ně těšil, až nám dají první úrodu. Letos na jaře jsem si v zahradnictví koupil speciální nůžky a s pečlivě nastudovanou příručkou jsem se chystal provést svůj první, opatrný „výchovný řez“. Chtěl jsem jen odstranit pár suchých větviček.
Právě v tu chvíli k nám na víkend dorazili tcháni. Josef mě uviděl na zahradě s nůžkami v ruce a okamžitě se chopil příležitosti. „Ale Pavle, takhle se to přece nedělá!“ zvolal a rázným krokem zamířil ke mně. „S těmahle nůžtičkama na manikúru tomu jenom ublížíš! Ty stromy musíš pořádně prostříhat, aby měly sílu! Ukaž, já ti to ukážu, jak se to dělalo za nás. Pořádně!“
Než jsem se stačil vzepřít, už byl u své kůlny a vracel se s arzenálem, který by mu záviděl i Terminátor. V jedné ruce držel velkou, trochu zrezivělou pilu a v druhé obrovské pákové nůžky. Jeho oči zářily nadšením. Cítil jsem, že se blíží pohroma, ale co jsem měl dělat? Nemohl jsem ho urazit.
„Tak se dívej, jak na to,“ zavelel a přistoupil k první jabloni. Začal mi držet přednášku o „vlkách“, „terminálech“ a „zmlazovacím řezu“. Používal termíny, kterým jsem nerozuměl, ale zněly velmi odborně. „Hlavní je se toho nebát, Pavle!“ hřměl. „Ten strom musí dýchat! Musíš ho prosvětlit! Uvidíš na podzim, jaká bude úroda! Budeš mi děkovat!“
A pak začal ten masakr. To, co předváděl, nebyl řez. Byla to brutální amputace. S vervou a nasazením začal odřezávat jednu větev za druhou. Ne ty tenké, ale silné, kosterní větve. S každým zvukem pily se mi svíralo srdce. Snažil jsem se ho brzdit. „Dědo, není to už trochu moc? Vždyť z ní nic nezbyde!“
„Ale kdepak!“ uklidňoval mě. „To se ti jenom zdá. Tohle všechno jsou planý vlky, to musí pryč! To bere stromu sílu! Musíš ho donutit, aby plodil, ne aby si jen tak rostl do vzduchu!“ Pokračoval ve svém díle zkázy s energií o polovinu mladšího muže. Já jsem jen stál opodál, neschopen slova, a sledoval jsem, jak se moje krásné, mladé stromečky mění v oholená košťata.
Asi po hodině bylo hotovo. Josef stál uprostřed zahrady, zpocený, ale s výrazem naprosté spokojenosti. Díval se na své dílo a hrdě se usmíval. Já jsem se díval na to samé a chtělo se mi brečet. Tam, kde ještě před hodinou stály tři nadějné jabloně s krásně se tvořící korunou, teď stály jen tři smutné, zmrzačené pahýly. Několik tlustých větví trčelo do nebe jako zoufalé, o pomoc volající ruce.
„Tak co říkáš? To je práce, co?“ řekl a plácl mě po zádech. „Teď to má konečně formu! Uvidíš na podzim, jak se obsypou jablky.“ Co jsem mu na to měl říct? Že mi právě zničil zahradu? Že mám chuť vzít tu jeho pilu a schovat ji někam, kde ji už nikdy nenajde?
Jen jsem se zmohl na křečovitý úsměv. „Děkuju, dědo,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby. „Je to… je to teď opravdu hodně… prosvětlené.“
Když večer přijela z práce moje žena a uviděla tu spoušť, zůstala stát s otevřenou pusou. „Co se tady proboha stalo?“ zeptala se. Musel jsem jí vysvětlit, že její otec provedl „odborný zmlazovací řez“. Jen zavrtěla hlavou. Zná svého otce. Ví, že jakékoliv výčitky jsou zbytečné.
A tak teď máme na zahradě tři smutné pahýly. Pokaždé, když se na ně podívám, cítím směsici beznaděje a potlačovaného vzteku. Vím, že to tchán myslel dobře. Chtěl mi pomoct. Chtěl mi předat své „zkušenosti“. Ale jeho dobře míněná pomoc napáchala víc škody než krupobití.
Je to dokonalá metafora pro některé rodinné vztahy. Jsou plné dobrých úmyslů, které vedou přímo do pekla. Nemůžete se zlobit, protože „oni to přece mysleli dobře“. A tak vám nezbývá nic jiného, než se tiše usmívat, děkovat a pak v soukromí počítat škody. A já se teď jen modlím, aby mé jabloně měly dost síly přežít tu jeho „pomoc“ a aby tchána příští rok nenapadlo, že mi ukáže, jak se správně hnojí. To už by naše zahrada asi opravdu nepřežila.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
