Článek
Já jsem naopak minimalistka. Mám ráda čisté linie, neutrální barvy, prázdné prostory. Náš byt, zařízený v odstínech šedé, bílé a dřeva, je pro ni ztělesněním chladu a neosobnosti. Karel, můj tchán, je klasický český kutil, který na všechno zná odpověď a každý moderní trend považuje za nesmysl. A hlavně, vždycky drží s Milenou. Můj muž Honza stojí někde uprostřed, miluje mě, ale zároveň se bojí jít do otevřeného konfliktu se svými rodiči.
Letos v létě jsme si naplánovali první skutečnou dovolenou po pěti letech. Týden v Itálii, jen my dva. Když jsme se o tom zmínili před tchány, Karel okamžitě nabídl svou pomoc. „Heleďte, děti, jeďte v klidu,“ prohlásil bodře. „Já vám pohlídám dům, zaliju kytky, vyberu schránku, ať se nemusíte o nic starat.“ Byli jsme vděční. Den před odjezdem, když nám přišli popřát hezkou cestu, se Karel rozhlédl po našem obýváku. „Teda, Martine, ty stěny už máte nějaký zašlý. Jsou na nich vidět všechny mouchy. Co kdybych vám to, jako překvapení, vymaloval, než se vrátíte? To budete koukat!“
V tu chvíli se mi v hlavě rozezněl alarm. „To je od vás moc hezké, tati,“ řekla jsem co nejmileji, „ale to vůbec nemusíte, my si to pak uděláme sami.“ Ale Karel se nenechal odbýt. „Ale prosím tě, jakýpak copak. Pro mě je to radost. Jen mi řekněte, jakou barvu.“ Věděla jsem, že je zle. Vyměnili jsme si s Honzou rychlý, panický pohled. Honza, aby zabránil hádce, rychle řekl: „Tak dobře, tati, když jinak nedáš. Koupili bychom takovou tu světle šedou, co je teď moderní. Tady máme vzorník.“ A podal mu papírek s přesným odstínem barvy s poetickým názvem „Holubí pírko“. Karel si vzorník strčil do kapsy a tvářil se spokojeně.
Celou dovolenou jsem na to myslela. Nedokázala jsem se úplně uvolnit. Zatímco Honza si užíval slunce, já jsem si představovala katastrofické scénáře. Co když koupí tmavě šedou a náš obývák bude vypadat jako jeskyně? Co když to udělá flekaté? V polovině týdne volala tchyně. „Tak jak se máte, děti? Tady je všechno v pořádku, tatínek pilně pracuje, bude to tu krása,“ cvrlikala do telefonu. „A jakou barvu jste si to vlastně vybrali? Šedá je taková smutná. Nechtěli byste tam něco veselejšího?“ „Ne, Milenko, děkujeme, nám se ta šedá líbí,“ odpověděla jsem a snažila se znít přesvědčivě.
Když jsme se po týdnu vrátili, unavení, ale šťastní, čekal nás tchán ve dveřích s úsměvem od ucha k uchu. „Tak pojďte dál, ať vidíte tu nádheru!“ zval nás dovnitř. Zula jsem si boty a s bušícím srdcem jsem vešla do obýváku. A zůstala jsem stát jako opařená. Tři stěny byly skutečně vymalované naší vybranou, decentní šedou. Ale ta čtvrtá, ta hlavní stěna za televizí, ta největší plocha v celé místnosti, svítila. Svítila na nás agresivním, nepřehlédnutelným odstínem lososově růžové. Bylo to jako dostat pěstí na oko.
Honza vedle mě zalapal po dechu. Já jsem nebyla schopná slova. Jen jsem zírala na tu růžovou hrůzu, která naprosto zničila celý koncept našeho minimalistického bytu. „Tak co říkáte? Je to paráda, co?“ zeptal se tchán hrdě. „Já jsem si říkal, že jenom šedá by byla nuda, tak jsem to trochu oživil.“
„Tati, ale… my jsme chtěli tu šedou. Vždyť jsme ti dávali vzorník,“ vykoktal ze sebe konečně Honza. A pak přišlo to divadlo. Tchán nasadil zmatený výraz. Začal si prohledávat kapsy a vytáhl z nich malý, zmačkaný papírek. Ale nebyl to ten náš. Na tom jeho byl vzorek té růžové barvy. „Ježíšmarjá, děti, to je mi líto,“ začal se kát. „Já jsem se musel v tom Hornbachu splést! Chytil jsem špatnou plechovku. Mně to přišlo nějaký divný, ale víte, jak to tam mají, ty regály jsou všechny stejný. Milena sice říkala, že je to barva hezká, taková veselá, tak jsem si myslel, že vy mladí máte teď takovej divnej vkus…“
V tu chvíli mi to bylo naprosto jasné. Nebyla to žádná chyba. Byla to dokonale promyšlená sabotáž. Pasivně-agresivní útok na můj vkus, na náš domov, zinscenovaný tchyní a provedený jejím poslušným manželem. Stála jsem tam, neschopná slova, a cítila, jak ve mně vře vztek. Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem jim říct, co si o jejich „pomoci“ myslím. Ale místo toho jsem se jen zhluboka nadechla a přes zaťaté zuby jsem procedila: „Děkujeme, tati. Je to… velmi… výrazné.“
Od té doby uběhl měsíc. Růžová zeď tu stále je. S Honzou jsme se o tom několikrát pohádali. On to chce přemalovat, ale já jsem řekla ne. Nechala jsem ji tam. Jako němou výčitku. Jako pomník arogance mých tchánů. Pokaždé, když se na ni podívám, připomenu si, že v naší rodině se válka nevede otevřeně, ale pomocí plechovek s barvou a falešných úsměvů. A upřímně, už teď se těším, až pojedou tcháni na dovolenou a já se nabídnu, že jim pohlídám dům. Mám v plánu jim jako překvapení přečalounit jejich oblíbenou sedačku. V nějakém hezkém, veselém, kanárkově žlutém odstínu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
