Článek
Její návštěvy u nás jsou pro mě vždycky jako příprava na inspekci z hygieny, ministerstva školství a módní policie dohromady. Snažím se, opravdu se snažím, mít s ní hezký vztah, ale je to jako snažit se pohladit kaktus. Pokaždé se popíchám.
Minulý víkend k nám měla přijet na návštěvu. Od pátku do neděle. Už týden dopředu jsem byla ve stresu. Uklízela jsem byt, jako by k nám měl přijet prezident. Leštila jsem okna, drhla spáry v koupelně a přerovnávala knihy v knihovně podle barev. Rozhodla jsem se, že tentokrát jí nedám žádný důvod ke kritice. A jako hlavní trumf jsem naplánovala, že v sobotu uvařím její nejoblíbenější jídlo – poctivou domácí svíčkovou na smetaně s domácím karlovarským knedlíkem. Strávila jsem páteční odpoledne nakládáním masa a sháněním té nejlepší kořenové zeleniny na farmářském trhu. Byla jsem odhodlaná ji ohromit.
V pátek odpoledne dorazila. Vystoupila z auta, dokonale upravená, a první, co udělala, když vešla do bytu, bylo, že přejela prstem po rámu obrazu v předsíni. Podívala se na svůj prst, na kterém samozřejmě nebylo ani smítko prachu, a s úsměvem řekla: „Máš to tu hezké, Evičko. Takové čisté.“ Věděla jsem, že to „čisté“ bylo řečeno s lehkým podivem, jako by to nečekala. To byl první úder. Ale byla jsem připravená.
Druhý úder přišel hned vzápětí. Můj muž Petr jí pomáhal s taškami. Jedna z nich byla velká, chladicí taška. „Něco malého jsem vám přivezla na zub,“ řekla Jarmila a položila ji na kuchyňskou linku. Čekala jsem bábovku nebo nějaký koláč. Místo toho začala z tašky vyndávat jednu plastovou krabičku za druhou. Každá byla pečlivě označená štítkem. „Kuřecí plátek s rýží – sobota oběd“, „Zeleninové lečo – neděle oběd“, „Ovesná kaše – snídaně“.
Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. „Ale… mami, proč? Vždyť jsem počítala s tím, že budete jíst s námi. Mám všechno nakoupené,“ vykoktala jsem. Ona se na mě podívala s výrazem svaté mučednice. „Ale Evičko, já vím, jak jsi pořád unavená z práce a z dětí. Nechtěla jsem, abys měla ještě starosti s vařením pro mě. Víš, že mně stačí málo, teď mám tu svoji dietu kvůli tlaku, tak jsem si radši uvařila svoje. Vůbec si s námi nedělej hlavu.“
V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ta její „ohleduplnost“ byla ta největší urážka, jakou mi mohla dát. Bylo to jasné sdělení: „Tvoje jídlo jíst nebudu, protože je nezdravé, přesolené a nejspíš i nepoživatelné.“ Podívala jsem se na Petra. Ten jen pokrčil rameny. „To je od mamky hezký, ne? Ušetří ti práci,“ řekl a vůbec nepochopil tu míru ponížení, kterou mi jeho matka právě uštědřila.
V sobotu jsem se přesto rozhodla svůj plán na svíčkovou uskutečnit. Říkala jsem si, že když ucítí tu vůni, neodolá. Celé dopoledne jsem se pachtila v kuchyni. Vůně pečeného masa se slaninou a kořenovou zeleninou se linula celým bytem. K obědu jsem prostřela stůl. Petr s dětmi se už olizovali. Jarmila si s klidem ohřála v mikrovlnce svůj kuřecí plátek se suchou rýží.
„Ale mami, musíte ochutnat aspoň tu omáčku,“ naléhala jsem. „Dělala jsem ji přesně podle vašeho receptu.“ Po dlouhém přemlouvání neochotně svolila. Naložila jsem jí na talířek malou porci knedlíku a přelila ji omáčkou. Ona si vzala lžičku, nabrala asi tak pět kapek omáčky a vložila si ji do úst. Žvýkala pomalu, přemýšlivě, s výrazem nejpřísnějšího porotce v kulinářské soutěži. My všichni jsme mlčky čekali na verdikt.
„Hm,“ řekla konečně. „Je to dobré, Evičko.“ Cítila jsem záblesk naděje. A pak dodala: „Na můj vkus je to trochu moc slané. A já dávám víc divokého koření a tymiánu, aby to mělo říz. A ta smetana je asi moc tučná, že? Ale na to, jak málo máš času a jaké jsou dneska suroviny, je to moc hezký pokus.“
„Hezký pokus.“ Ta slova mi zněla v uších jako rozsudek. Podívala jsem se na Petra, ale ten se spokojeně ládoval pátým knedlíkem a vůbec nic nevnímal. Zbytek oběda proběhl v tichu. Já jsem v sobě dusila vztek, Jarmila spokojeně pojídala svůj dietní oběd a tvářila se, jako by se nic nestalo.
Večer, když už Jarmila spala v pokoji pro hosty, jsem si sedla s Petrem. „Ty jsi to opravdu neslyšel? Neviděl jsi to? Ona si přiveze vlastní jídlo a pak mi řekne, že moje svíčková, se kterou se dělám celý den, je jen ‚hezký pokus‘!“ Petr na mě nechápavě koukal. „Ale prosím tě, vždyť to tak nemyslela. Určitě ti chtěla jen ušetřit práci. A s tou solí… ona teď fakt moc nesolí, víš, kvůli tomu tlaku. Nemůžeš si všechno tak brát.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že je to marné. Že můj muž bude svou matku vždycky omlouvat a že já budu vždycky ta přecitlivělá. Přestala jsem se hádat. Jen jsem v tichosti uklidila kuchyň.
V neděli ráno Jarmila odjela. Nechala mi na lince své dokonale umyté prázdné krabičky. Jako trofeje z vyhrané bitvy. Když jsem zavřela dveře, udělala jsem rozhodnutí. Už nikdy víc. Už nikdy se nebudu snažit jí zavděčit. Už nikdy nebudu trávit hodiny v kuchyni, abych se dočkala jen kritiky zabalené do falešné péče.
Příště, až přijede, nebudu vařit vůbec. Objednám pizzu. A až vyndá své krabičky, jen se usměju a řeknu: „To je skvělý nápad, mami. Měla jsem udělat to samé.“ Nebudu s ní bojovat. Jen prostě odmítnu hrát její hru. A budu doufat, že si Petr konečně všimne, že v naší kuchyni se nevaří jen jídlo, ale i tichá, rodinná válka.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
