Článek
Stalo se to asi před rokem. Bylo mi osmnáct a chodila jsem s Adamem. Byli jsme spolu sotva měsíc, když mě pozval na večeři, abych poznala jeho rodinu. Byla jsem nervózní, ale zároveň jsem se těšila. Jeho rodina se zdála být úplně normální. Táta mechanik, máma v domácnosti, starší bratr a sestra, která zrovna měla miminko. Taková ta česká idylka v domku za Brnem.
Večeře probíhala skvěle. Povídali jsme si, smáli se. Přišla řeč na mou dobrovolnickou práci u odběrů krve a Adamův táta se hrdě pochlubil, že má krevní skupinu nula negativní, takže je univerzální dárce. Adam dodal, že má taky nulu. A jeho sourozenci, Lenka a Petr, se jen tak mimochodem zmínili, že oni jsou oba AB.
Nijak zvlášť jsem nad tím nepřemýšlela. Věděla jsem, že Adamova máma byla předtím vdaná a ovdověla, tak jsem si myslela, že starší sourozenci jsou z jejího prvního manželství. A pak jsem položila tu osudovou otázku.
„To je zajímavé,“ řekla jsem s upřímným zájmem. „A vaše maminka má skupinu A a tatínek B, nebo naopak?“
Lenka se na mě nechápavě podívala. „Jak to myslíš? Táta má přece nulu,“ ukázala na pana Nováka.
„Já vím,“ usmála jsem se. „Mluvila jsem o vašem biologickém otci. Ale nemusíte odpovídat, jestli nechcete.“
V tu chvíli jsem si všimla, že Adamova máma zbledla jako stěna. A mně došlo, že jsem udělala strašlivou chybu.
„Jakém biologickém otci?“ zeptal se Petr.
„Omlouvám se, nic jsem tím nemyslela,“ koktala jsem.
Ale už bylo pozdě. Pan Novák ztichl a upřeně se díval na svou ženu. Bylo vidět, že mu to v tu chvíli došlo. Podívala jsem se na Adama, který začínal chápat taky.
„Ty mi chceš říct, že to nejsou moje děti?“ zeptal se pan Novák ledovým hlasem. „Protože v manželské poradně u faráře jsi mi přísahala, žes mě nikdy nepodvedla a že všechny děti jsou moje.“
„Nikdy bych tě nepodvedla. Lenka i Petr jsou tvoji,“ bránila se paní Nováková.
„Terezo,“ otočil se pan Novák na mě. „Proč si myslíte, že nejsou moje?“
Snažila jsem se omluvit a odejít, ale už nebylo úniku. Adam si mezitím něco rychle vygooglil na mobilu a začal na matku sprostě řvát. Ona propukla v pláč a pořád dokola se omlouvala.
A já jsem tam seděla a byla donucena vysvětlovat šedesátiletému chlapovi biologii pro devátou třídu. Že rodič se skupinou nula nemůže mít se žádným partnerem dítě se skupinou AB. Že z jejich dětí mohl být jeho jedině Adam.
Pak vypuklo peklo.
Všichni na sebe křičeli. Lenka popadla své řvoucí novorozeně a utekla. Paní Nováková se zamkla v ložnici. Petr za ní bušil na dveře a řval, ať mu řekne, kdo je jeho skutečný otec. Adam se snažil zjistit, jestli je táta pořád chce považovat za své děti. Musela jsem si zavolat kamarádku, aby mě odvezla.
S Adamem jsme se krátce nato rozešli. Později jsem se dozvěděla, že testy otcovství potvrdily to nejhorší. Žádné z dětí, ani Adam, nebylo jeho. Rozvedli se.
Jedna nevinná otázka, jedna znalost ze školy. To stačilo k tomu, aby se rozpadl celý jeden svět postavený na třicetileté lži. A já byla ta, kdo škrtl sirkou.
Stali jste se někdy nevědomky spouštěčem události, která měla nedozírné následky? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejtěžší břemeno to, které jsme nikdy nechtěli nést.
