Článek
Máma mě a tátu, kterého jsem milovala nade vše, adoptovala, když jsem byla malá. Táta ale před čtyřmi lety zemřel. O dva roky později si máma našla Karla (64) a vzala si ho. Můj mladší bratr Jakub (17) je jejich biologický syn.
S otčímem jsme si nikdy nerozuměli. Mám pocit, jako by se na mámu jen přisál jako nějaký příživník. Nikdy se o mě ani o bráchu nezajímal. Prostě jsme vedle sebe žili v tichém příměří a já počítala dny, kdy se konečně odstěhuju.
Všechno se zhroutilo včera odpoledne. Byl to jeden z těch líných, deštivých dnů, kdy je celá rodina zavřená doma a leze si na nervy. V televizi na ČT24 běžela nějaká debata o ekonomice a důchodech.
Karel najednou pronesl, že by se ekonomika neměla zastavovat a že je jedno, jestli nějací staří a nemocní lidé umřou, protože jsou pro stát stejně jen přítěží.
Podívala jsem se na něj a bez přemýšlení řekla: „Vždyť mluvíš sám o sobě.“ Je mu šedesát čtyři a má problémy se srdcem.
Brácha se mé poznámce zasmál, ale Karel zrudl vzteky. „Okamžitě se mi omluv,“ procedil skrz zuby. Byla jsem zaskočená. Vždyť jsem jen konstatovala fakt. Řekla jsem, že se nemám za co omlouvat.
Zopakoval to, tentokrát hlasitěji. Podívala jsem se na mámu s němou prosbou v očích. Čekala jsem, že mě ochrání, že ho usměrní.
Místo toho sklopila zrak a tiše řekla: „Měla by ses mu omluvit, Terezko.“
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. „Za co?“ zeptala jsem se. V tu chvíli Karel vybuchl. Začal na mě řvát, ať nejsem drzá, že on nás tady všechny živí z peněz, co vydělá, a že ho musím respektovat.
Už jsem to nevydržela a rozplakala se. Připadala jsem si jako ve zlém snu. On vstal, přešel ke mně a vrazil mi facku.
Přišlo to z ničeho nic. Jen jsem tam seděla, naprosto ochromená. V uších mi pískalo a na tváři mě pálila jeho dlaň. Čekala jsem, že máma něco řekne, že zakročí.
Ale ona neudělala nic. Jen seděla a dívala se.
Zvedla jsem se a beze slova odešla do svého pokoje. Ještě jsem slyšela, jak brácha křičí na mámu, že Karla nenávidí.
V pokoji mi od něj přišla zpráva, jestli jsem v pořádku a nepotřebuju obejmout. Odepsala jsem, že jsem v pohodě. Nebyla jsem. Brečela jsem tak dlouho, dokud jsem vyčerpáním neusnula.
Nejhorší na tom bylo to ticho. Nikdo nepřišel. Ani máma, ani on. Žádná omluva, žádná otázka, jak mi je. Prostě nic.
Teď je brzy ráno, píšu tohle a pořád se cítím příšerně. Nechci vylézt z pokoje, nechci nikoho z nich vidět. Pořád si říkám, jestli to byla moje chyba. Byla moje poznámka tak urážlivá? Nevím. Vím jen, že se cítím neuvěřitelně zrazená a sama.
Cítíte se doma v pasti nebo jste zažili zradu od nejbližších? Někdy pomůže podělit se o svůj příběh. Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a třeba právě ten váš dodá sílu někomu dalšímu.
