Článek
Když se se mnou David na začátku tohoto roku rozešel, měla jsem pocit, že se mi zhroutil celý svět. Bylo to, jako by někdo z mého života vymazal všechny barvy a zanechal po sobě jen odstíny šedé. Ten pocit prázdnoty byl téměř fyzický. Vzpomínám si na ty nekonečné noci, kdy jsem jen ležela v posteli, zírala do stropu svého malého pražského bytu a cítila, jak mi srdce svírá úzkost.
Každý večer jsem usínala s telefonem v ruce a doufala, že se na displeji objeví jeho jméno. Že zavolá, nebo alespoň napíše. Každé ráno jsem se probouzela s tím stejným zklamáním. Byla jsem na něm závislá, na jeho pozornosti, na jeho lásce. A bez ní jsem si připadala bezcenná. V hlavě jsem si neustále přehrávala naše nejkrásnější chvíle a snažila se přijít na to, kde jsem udělala chybu.
Postupně jsem se začala úplně ztrácet. Přestala jsem o sebe pečovat, bylo mi jedno, co mám na sobě. Živila jsem se jen kávou a zbytky jídla, na které jsem občas měla pomyšlení. Začala jsem vynechávat přednášky na vysoké škole a přestala jsem odepisovat na zprávy svým kamarádkám. Uzavřela jsem se do své ulity bolesti a sebelítosti a styděla jsem se za to, jak moc mě ten rozchod paralyzoval.
Jednoho dne jsem se ale probudila a byla jsem unavená. Ne z nedostatku spánku, ale z toho neustálého smutku. Byla jsem unavená z toho, jak jsem se nenáviděla, z toho, jak jsem čekala na někoho, kdo se už nikdy nevrátí. A v tu chvíli jsem se rozhodla, že musím začít znovu. Sama pro sebe.
Byl to pomalý a bolestivý proces. Donutila jsem se vstát z postele a jít si zaběhat podél Vltavy, i když se mi vůbec nechtělo. Zavolala jsem kamarádce a omluvila se za své chování. Šla jsem s ní na kávu, i když jsem měla pocit, že se každou chvíli rozpláču. Krok za krokem jsem se učila znovu žít.
Začala jsem nacházet radost v maličkostech. Koupila jsem si nový kabát, ve kterém jsem se cítila hezky. Objevila jsem novou hudební skupinu, jejíž texty ke mně promlouvaly. Začala jsem cvičit, nejen kvůli vzhledu, ale kvůli tomu pocitu síly a kontroly nad vlastním tělem. Pomalu, ale jistě jsem si vzpomínala, jaké to je, mít se ráda.
A pak, když už jsem to nejméně čekala, se na displeji mého telefonu objevilo jeho jméno. „David volá“. Srdce mi poskočilo až do krku. Zvedla jsem to s třesoucí se rukou. A on řekl přesně ta slova, která jsem si měsíce přehrávala ve svých snech.
Řekl, že mu chybím. Že udělal obrovskou chybu. Že na mě myslí každý den a že žádná jiná pro něj není jako já. Bylo to jako scéna z romantického filmu. Moje srdce zpívalo a já jsem měla pocit, že se vznáším. Všechna ta bolest byla zapomenuta. Vrátil se. Konečně si uvědomil, co ztratil.
Dali jsme se znovu dohromady. Prvních pár týdnů bylo dokonalých. Bylo to jako líbánky. Cítila jsem, že všechna ta bolest a čekání stály za to. Že náš vztah je teď silnější než kdy dřív. Byla jsem přesvědčená, že tohle je náš šťastný konec.
Netrvalo ale dlouho a na povrch začaly znovu vyplouvat staré problémy. Ty stejné hloupé hádky o maličkostech. Ten stejný způsob, jakým dokázal jedinou větou shodit mé pocity. Ta stejná nutnost z mé strany potlačovat své vlastní emoce, jen abychom udrželi křehký mír.
S bolestnou jasností mi došlo, že jsem nepostrádala jeho, Davida, jako skutečnou osobu s jeho chybami a nedostatky. Chyběla mi jen představa o nás. Chyběla mi naděje, že by mohl být tím, koho jsem potřebovala. A jakmile jsem to všechno dostala zpátky, vzpomněla jsem si, proč jsem od něj vlastně odešla. Nebyla to láska, byla to jen iluze.
A tak jsme se rozešli znovu. Tentokrát jsem to ukončila já. Bylo to smutné, ale už ne zničující. Když za sebou zavřel dveře, necítila jsem paniku, ale úlevu. Už nečekám, že zavolá. Vím, že to neudělá. A i kdyby ano, už bych to nezvedla.
Zní to jako klišé, ale je to pravda. Někdy musíte opravdu ztratit sami sebe, abyste se mohli znovu najít. A musíte se naučit vybírat si sami sebe, i když to znamená být sami.
Je pátek odpoledne a já se dívám z okna na rušnou pražskou ulici. Jsem smutná, ale už ne zlomená. Snažím se nebýt zatrpklá, ale vzít si z toho ponaučení. Nebudu na něj vzpomínat ve zlém. Naučil mě tu nejdůležitější věc ze všech: že největší láska mého života musím být já sama. A s tímto vědomím se už nebojím být sama.
