Článek
Jmenuju se Tereza, je mi třiadvacet a studuju v Praze. Nedávno jsem tu řešila dilema: moje nevlastní sestra Nikola (24), která je na vozíku, se chtěla přihlásit na moji univerzitu a nastěhovat se ke mně do bytu. Věděla jsem, že by to znamenalo, že se z mého života stane pečovatelská služba na plný úvazek. Rozhodla jsem se říct ne.
Napsala jsem tátovi a jeho ženě Věře slušný e-mail. Vysvětlila jsem, že kvůli náročné stáži a práci na to nemám kapacitu. Dokonce jsem jim našla kontakt na univerzitní centrum pro studenty se specifickými potřebami, které by jim se vším pomohlo.
O dvě hodiny později mi volala Nikola. Věra jí ten e-mail očividně ukázala. A spustila sérii výčitek a manipulací: „Budu na tebe klidně čekat v kampusu, než skončíš v práci.“ „Tvoje máma ti taky pomáhá, tak bys měla pomoct i ty mně. Pro rodinu se musíš obětovat.“ „Dřív jsme spolu přece bydlely v pokoji.“ „Věra na mě byla v poslední době zlá, říká, že nejsem normální. Chci jí jen dokázat, že to zvládnu. Chápeš, ne?“ A nakonec: „Myslela jsem, že jsme si bližší. Ale ty jsi zdravá a já ne.“
V tu chvíli mi došla trpělivost. Všechna ta léta potlačovaného vzteku ze mě vyletěla ven.
„Poslyš,“ řekla jsem jí. „Moje máma chce, abych jí ty peníze za byt vrátila, až budu moct. Nechci s tebou bydlet a nemám pocit, že bychom si byly vůbec blízké. A navíc, tvoje matka zničila manželství mých rodičů, takže jí nehodlám dělat žádné laskavosti.“
Nikola to típla.
O chvíli později mi od táty přišel e-mail, který byl ale jasně psaný Věřiným stylem:
„Myslel jsem, že jsem tě vychoval lépe. Po všem, co jsme pro tebe udělali, mě bolí, že se ani nezamyslíš nad tím, jak pomoct své handicapované sestře. Co bude, až umřeme? Necháš Nikolu a Sebastiána úplně samotné? … Doufáme, že si ve stáří vzpomeneš, kdo ti pomohl stát se ženou, kterou jsi dnes.“
Odpověděla jsem jedním slovem: „Ne.“
Krátce nato mi přišla SMS od Věry: „Smaž si moje číslo.“ A zablokovala si mě.
Táta se odmlčel. Nevím, jestli se mi ještě někdy ozve. Ale upřímně, jsem vlastně ráda, že se to stalo.
Odstranila jsem si je všechny z Facebooku a zablokovala jejich čísla. Jsem unavená z těchhle her. Došlo mi, že už se nechci bát tátových hysterických záchvatů a Věřiných manipulací. Poprvé po dlouhé době se cítím volná.
Museli jste se někdy tvrdě postavit vlastní rodině, abyste ochránili sami sebe? Jaké to bylo? Podělte se o své zkušenosti a pocity na e-mailové adrese pribehy.kral@seznam.cz.
