Článek
Byt na pražském Žižkově jsem našla přes facebookovou skupinu a byla to láska na první pohled. Vysoké stropy, staré parkety, výhled do vnitrobloku. A on. Adam. Můj nový spolubydlící. Když mi otevřel dveře, jen v tričku a teplákách, s úsměvem, který by dokázal roztavit ledovce, věděla jsem, že je zle.
Pomohl mi s krabicemi a já se cítila jako v nějaké pošahané romantické komedii. Smáli jsme se, otvírali piva rohem stolu a během hodiny jsem o něm věděla víc než o některých kamarádech po letech. A pak se to stalo. Nevím, čí to byl nápad, čí ruka se první dotkla té druhé. Bylo to jako výbuch. Všechna ta energie, co mezi námi jiskřila od první vteřiny, prostě musela ven.
Ráno jsem se probudila v jeho posteli a on už byl pryč. Nechal mi na polštáři lísteček: „Musel jsem do práce, kafe je v kuchyni. A.“ Srdce mi poskočilo. Bylo to milé. Jenže pak se neozval. Celý den.
A ani ten další.
A ani ten potom.
Byt byl najednou obrovský a prázdný. Každé klíče v zámku na chodbě mě vyděsily. Každé pípnutí telefonu ve mně zažehlo naději, která okamžitě zhasla. Můj mozek jel na plné obrátky a vytvářel ty nejhorší scénáře. Určitě má holku. Lituje toho. Chce, abych se okamžitě odstěhovala a předstírala, že se to nikdy nestalo. Cítila jsem se jako idiot. Naivní holka z Brna, co si myslela, že v Praze chytne život za pačesy, a místo toho se ztrapnila hned první den.
Ve čtvrtek večer jsem rezignovaně seděla u televize a s kameninovou tváří sledovala Výměnu manželek, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře mého pokoje. Ztuhla jsem. Bylo to takové to opatrné zaklepání, které nevěstí nic dobrého.
Otevřela jsem a stál tam on. Adam. Vypadal nervózně. „Ahoj, můžeme si na chvilku promluvit?“ zeptal se a mně se sevřel žaludek. Tak je to tady, pomyslela jsem si. Konec.
Posadili jsme se ke mně na postel a trapné ticho by se dalo krájet. Už jsem se nadechovala, že začnu s nějakou trapnou omluvou, ale on byl rychlejší.
„Hele, Terez,“ začal a podíval se mi přímo do očí. „Chci se ti omluvit. Vím, že jsem tu poslední dny skoro nebyl, a asi to vypadalo blbě. Nechtěl jsem, aby sis myslela, že se ti vyhýbám.“
Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co říct.
„Bylo to… nečekaný,“ pokračoval. „I pro mě. Ale bylo to fajn. Fakt moc fajn. A mám z tebe hrozně dobrej pocit.“ Usmál se, takový ten jeho odzbrojující úsměv. „Asi máš dobrou duši, jestli něco takovýho vůbec existuje,“ dodal a lehce mi položil ruku na tu moji. Bylo to jen na vteřinu, ale stačilo to.
Pak zvážněl. „Vůbec to nechci nějak dramatizovat. Jen chci, abys věděla, že jsi v pohodě. A že tě respektuju. To je pro mě nejdůležitější. Abychom spolu mohli normálně žít, ať už se mezi námi stane, nebo nestane cokoliv dalšího.“
V tu chvíli se ve mně všechno uvolnilo. Všechna ta úzkost, ten strach, ta nejistota. Byly pryč. Zmizely. Jako by je odnesl vítr. Dívala jsem se na něj a nemohla uvěřit, jak skvělý a dospělý chlap přede mnou sedí.
Řekla jsem mu, že to cítím úplně stejně. Že jsem byla taky v šoku, ale šťastném šoku. A že jsem se bála, ale teď už se nebojím.
A pak jsme si začali povídat. Povídali jsme si pět hodin. O všem a o ničem. O hudbě, o snech, o tom, jak nesnášíme koprovku a milujeme Kofolu. Bylo to, jako bychom se znali odjakživa.
Když odcházel, bylo pozdě v noci. Ve dveřích se zastavil, vzal moji ruku a jako nějaký starosvětský gentleman mi na ni vtiskl polibek. „Budeme v pohodě,“ zašeptal.
A já vím, že budeme. Možná z toho bude láska jako trám, možná jen nejlepší přátelství na světě. A možná se spolu ještě někdy vyspíme. Ale jedno vím jistě. Mám spolubydlícího, který je slušný člověk. A v dnešní době je to víc, než jsem si kdy mohla přát.
Prožili jste také něco, co vám zamotalo hlavu a o co byste se chtěli podělit? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a možná se právě ten váš objeví na těchto stránkách příště.
