Článek
Telefon mi v ruce zavibroval a na displeji se objevilo jméno, které jsem tam neviděla deset let. Máma. Zvedla jsem to spíš ze zvědavosti než z čehokoliv jiného. Její hlas zněl cize. Oznámila mi, že táta má rakovinu v posledním stádiu a jeho jediným přáním je ještě jednou vidět mě a svou vnučku. Pak se rozplakala. Já ne.
V hlavě se mi okamžitě přetočil film mého života. Bylo mi šestnáct, byla jsem zamilovaná do svého kamaráda Adama a selhala nám ochrana. Když jsem rodičům, do té doby naprosto skvělým, oznámila, že jsem těhotná, jejich svět se zhroutil. Jediným řešením pro ně byl potrat.
Já to ale nedokázala. To malé stvoření už pro mě bylo skutečné. Řekla jsem jim, že si ho nechám. Jejich reakce byla rychlá a brutální: „Tak si sbal věci a vypadni z našeho domu i z našeho života.“
A tak jsem šla. S igelitkou plnou oblečení jsem zazvonila u Adama. Jeho rodiče nebyli nadšení, to ani náhodou. Ale přijali mě. Jejich slova si budu pamatovat navždy: „Je na cestě nový člen rodiny a my teď musíme držet pohromadě.“ V té době jsme se s Adamem do sebe opravdu zamilovali.
Narodila se nám Sofinka. Byli jsme šťastní, i když chudí. A právě tehdy začalo peklo. Moji rodiče se rozhodli, že mi dokážou, že jsem neschopná matka. Začali na nás posílat sociálku.
Bydleli jsme v malém městě, kde každý věděl všechno. Každá moje chyba, skutečná či domnělá, se okamžitě donesla k mým rodičům. A oni okamžitě zvedli telefon a zavolali na OSPOD.
Přišla jsem si pro Sofinku o půl hodiny později ze brigády v Tescu? Udání pro zanedbávání péče. Byli jsme po desáté večer venku, protože jsme se vraceli z rodinné oslavy? Udání. Na Vánoce se u Adamových rodičů sešla celá rodina a v domě bylo víc lidí? Udání, že se v domě s dítětem pohybují cizí muži.
Vytáhli i to, že Adamův bratr se v minulosti léčil ze závislosti na heroinu a že tchyně brala po těžké autonehodě roky léky proti bolesti. Vykreslili z nás feťáckou rodinu, která není schopná se o dítě postarat. Bylo to temné období. Každé zaklepání na dveře ve mně vyvolávalo paniku, že mi Sofinku vezmou.
Nakonec sociálka pochopila, o co jde. Moji rodiče dostali pokutu za zbytečné udávání a byl klid. Poslední telefonát od nich přišel před pěti lety.
S Adamem jsme to zvládli. Vystudovali jsme dálkově při práci. On je teď inženýr, já grafička. Před pár lety jsme se vzali a konečně se odstěhovali od jeho rodičů do velkého bytu. Žijeme normální, spokojený život. Ten, který mi rodiče nikdy nepřáli.
A teď, po deseti letech ticha, mi máma volá s prosbou o odpuštění.
Nevím, co mám dělat. Část mě chápe, že tenkrát v šestnácti zpanikařili. Ale to, co přišlo potom, nebyla panika. Byla to chladnokrevná, pět let trvající snaha zničit mě a vzít mi dceru.
Mám splnit poslední přání umírajícímu muži, který se mě snažil zničit? Mám přivést svou desetiletou dceru k lidem, kteří o ni nikdy nestáli, jen aby si ulevili svědomí, než jeden z nich zemře?
Stojím v kuchyni, v ruce držím telefon a nevím, jestli je ve mně víc vzteku, nebo prázdnoty.
Ocitli jste se v situaci, která se zdá naprosto neřešitelná? Zradil vás někdo, komu jste bezmezně věřili? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je sdílení prvním krokem k řešení.
