Článek
Našla jsem si novou, moderní zubní kliniku na Praze 6. A s ní i nového zubaře. MUDr. Adam Dvořák, sympatický, profesionální chlapík, kterému bych tipla tak lehce přes třicet.
První návštěva probíhala naprosto hladce. Běžná prohlídka, rentgen, všechno v klidu. Až do chvíle, kdy se doktor Dvořák pokusil o nevinný small talk.
„Tak, ještě jsme se pořádně nepoznali, a já už vám lezu do pusy, co?“ zasmál se, když mi sklápěl křeslo.
A můj mozek, který zjevně nemá žádný filtr, okamžitě vypálil odpověď: „Ale kdepak, nejsme si cizí! Vždyť už jste byl v mé puse dobrých dvacet minut!“
NECHTĚLA jsem, aby to znělo dvojsmyslně. Ale znělo.
Doktor zrudnul jako rak. Viditelně mu bylo trapně, ale jako pravý profesionál pokračoval v práci, jako by nic neslyšel. Oba jsme si asi oddechli, když prohlídka skončila a já mohla s ostudou vypadnout.
Dnes jsem měla druhou návštěvu. Čištění zubního kamene. Cestou v tramvaji jsem se psychicky připravovala. „Dneska budeš vzorná pacientka,“ opakovala jsem si v duchu. „Žádný divný řeči. Budeš mlčet a spolupracovat.“
Lehla jsem si do křesla, odhodlaná být tou nejnormálnější lidskou bytostí na planetě. Doktor Dvořák se na mě usmál a pustil se do práce.
Uběhlo asi pět minut a já si všimla, že je nějaký nesvůj. Jeho tvář měla zase barvu přezrálého rajčete a zdálo se mi, že dýchá nějak zrychleně.
Byla jsem zmatená. Co jsem zase provedla? Vždyť jsem neřekla ani slovo! Mlčela jsem jako hrob!
Dál mi čistil zuby a já přemýšlela, čím jsem ho mohla takhle rozhodit. A pak mi to došlo. Ten záblesk prozření byl stejně oslepující jako ta lampa, co mi svítila do obličeje.
Bože. Ty rukavice. Voněly po jahodách.
A já jsem mu celou dobu bezmyšlenkovitě olizovala prsty.
Ne záměrně! Prostě… můj jazyk si tam tak nějak dělal, co chtěl. Jako když máte v puse bonbon. Jenže tohle nebyl bonbon, ale prsty mého zubaře.
V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak mi moje stará zubařka v dětství do karty napsala poznámku: „Pacientka má neklidný a velmi silný jazyk.“ Tehdy jsem nechápala, co to znamená. Dneska už to asi chápu.
Zbytek procedury jsem protrpěla s jazykem přilepeným na spodním patře a s očima zavřenýma v totální agónii studu.
Takže teď sedím doma a hledám novou ordinaci. Tentokrát to musí být zubařka. Důchodového věku. A ideálně na druhé straně republiky.
Nikdy. Se. Tam. Nevrátím.
Stal se vám někdy takový trapas, že byste se nejraději propadli do země? Podělte se o něj na pribehy.kral@seznam.cz. Sdílená ostuda je poloviční ostuda!
