Článek
Vždycky jsem byla „hodná holka“. Nikdy jsem neporušovala pravidla, protože jsem přesně věděla, co se ode mě očekává. Možnost vykročit z těchto neviditelných hranic pro mě jednoduše neexistovala. Nebylo to o tom, že bych nechtěla. Bylo to o tom, že jsem věděla, že nesmím.
V pubertě jsem toužila po černém oblečení a tričkách metalových kapel. Chtěla jsem si obarvit vlasy načerno a nosit těžké boty. Ale nikdy jsem to neudělala. Nosila jsem džíny a obyčejné svetry, protože jsem věděla, že cokoliv „divného“ by moji rodiče považovali za trapné. Nešlo o mě. Šlo o to, jak by kvůli mně vypadali oni.
Nikdy jsem s nimi nesouhlasila. Ani v těch největších banalitách. Jeli jsme v autě a táta poslouchal Rádio Beat. Zeptal se: „Líbí se ti tahle písnička?“ A já, i když mi ten zvuk trhal uši, jsem řekla: „Jo, je dobrá.“ Protože jsem věděla, že kdybych řekla ne, bral by to osobně. Spustil by přednášku o tom, že dnešní mládež nemá vkus a že mu to dělám schválně.
A u mámy to bylo ještě horší. Z duše nenávidí olivy. Když zjistila, že je miluju, její první reakce byla: „Ty mi to děláš naschvál, viď?“ Byla skutečně přesvědčená, že moje chuťové preference jsou nějaký promyšlený útok na její osobu.
Nikdy mi nic výslovně nezakázali. Nepotřebovali to. Jejich systém kontroly byl mnohem zákeřnější. Fungoval na bázi jemných signálů a tichého nesouhlasu. Stačilo, aby s opovržením ukázali na sousedovic dceru: „Podívej se na ni, má piercing v nose. Vypadá hrozně. Co na to asi říkají její rodiče?“
A já jsem si tu zprávu okamžitě dekódovala. Piercing je špatný. Tetování je špatné. Barevné vlasy jsou špatné. Jakákoliv forma odlišení se je špatná. A tak jsem si sama pro sebe všechny tyto věci zakázala, abych náhodou nezklamala. Abych náhodou nevyvolala konflikt.
Výsledek? Stala jsem se expertem na autocenzuru. Naučila jsem se potlačit jakoukoliv touhu, jakýkoliv názor, jakoukoliv část sebe sama, která by mohla narušit jejich představu o dokonalé dceři.
Teď je mi dvacet osm a s hrůzou zjišťuji, jakou cenu jsem za to zaplatila. Nikdy jsem se nenaučila experimentovat. Nenaučila jsem se poznat sama sebe. Kdo vlastně jsem, když odložím tu masku hodné holky? Nevím.
Nejsem naštvaná, že jsem byla „bezproblémové dítě“. Jsem naštvaná, že mi nebylo dovoleno být dítě skutečné. Dítě, které dělá chyby, zkouší různé věci a občas jde proti rodičům, aby našlo samo sebe. Teď se to všechno učím. Učím se říct „ne“ a „mně se to nelíbí“. Zní to jako maličkost, ale pro mě je to ten největší akt rebelie.
Byli jste i vy tím „hodným dítětem“, které se bálo projevit vlastní názor? Podělte se o své zkušenosti s životem v neviditelné kleci na pribehy.kral@seznam.cz.
Zdroje
