Článek
S přítelem Martinem jsme spolu tři roky, z toho dva spolu bydlíme. Máme hezký vztah, alespoň jsem si to myslela. Ale teď se všechno hroutí.
Abych to vysvětlila, musím začít u sebe. Vyrůstala jsem jen s matkou samoživitelkou v chudých poměrech. Táta byl mimo hru. Před pěti lety mi navíc zemřel bratr, takže jsem zůstala jediná, kdo se o mámu může postarat. Tvrdě pracuju, abych jí mohla finančně pomáhat, platím jí účty, posílám peníze. Je to stresující, ale miluju ji a cítím, že je to moje povinnost.
To je důležité, protože když jsem potkala Martina, popsal mi velmi podobnou minulost. I on se prý musel starat o rodiče, kteří měli finanční problémy. Tohle sdílené břemeno nás neuvěřitelně sblížilo. Konečně jsem měla pocit, že mi někdo doopravdy rozumí. Mnohokrát mi plakal na rameni, jak je to pro něj těžké.
Jenže se začaly objevovat trhliny.
Když jsme se seznámili, Martin bydlel v bytě v luxusní čtvrti na Vinohradech. Tvrdil, že si ho koupil. Bylo mu tehdy 28 a pracoval na juniorské pozici. Byt v hodnotě nejméně patnácti milionů. Ty počty mi prostě neseděly. Ale říkala jsem si, možná umí šetřit.
Pak jsme spolu začali bydlet. Za dva roky jsem ani jednou neviděla, že by mu přišel výpis z hypotéky, účet za elektřinu nebo daň z nemovitosti. Nic. Zvláštní.
Každý první den v měsíci navíc posílal ze svého telefonu platbu matce. Prý za svůj podíl na „nájmu“ v tom jeho starém bytě. Proč bys proboha posílal matce peníze za byt, který ti údajně patří? Stále divnější.
Tvrdil mi, že měl dluh 400 000 korun ze zkrachovalého byznysu, který splatil, zatímco bydlel u rodičů a pracoval za minimální mzdu. Jak někdo za tři roky splatí takový dluh z minimálky, to mi hlava nebrala.
Před pár týdny jsme se pohádali a já už jsem to nevydržela. Všechny tyhle nesrovnalosti jsem na něj vychrlila.
A domeček z karet se zhroutil.
Po dlouhém zapírání a dalších lžích konečně přiznal pravdu. On svým rodičům nepomáhá. Naopak, oni platí jemu účet za telefon. Ten byt na Vinohradech mu nikdy nepatřil. Ten dluh nikdy sám nesplatil (nejdřív řekl, že mu pomohli rodiče, pak že společník, takže pravdu nevím dodnes). Ve skutečnosti jsou to jeho rodiče, kdo finančně podporuje jeho.
Takže teď zjišťuji, že chodím s dvaatřicetiletým chlapem, který si nenechá platit ani vlastní telefon, tři roky mi lhal do očí a vymýšlel si zásadní aspekty svého života. A když jsem ho konfrontovala, lhal dál.
Nejhorší na tom je ta zrada. Myslela jsem si, že jsem našla spřízněnou duši. Muže, který chápe moji bolest a zodpovědnost jako nikdo jiný. Ale on si to všechno jen vymyslel. Jen mi zrcadlil můj vlastní život, aby mě zmanipuloval.
Myslela jsem si, že si ho vezmu. Teď se dívám na cizího člověka. Na patologického lháře. Všímám si i dalších drobných lží, a když ho na ně upozorním, do očí mi tvrdí, že se pletu, a snaží se ze mě udělat blázna.
Přeháním? Je to jen nevinná lež, která se mu vymkla z rukou? Nebo je to série naprostých, manipulativních sraček? A je šílené vůbec zvažovat život s takovým člověkem? Jsem úplně ztracená.
Zjistili jste někdy, že váš partner není tím, kým se zdál být? Kdy se ukázalo, že základy vašeho vztahu stojí na lži? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Jak se rozhodnout, když zjistíte, že milujete někoho, kdo možná ani neexistuje?
