Článek
Jmenuju se Tereza a před měsícem se nám narodil syn Matýsek. Můj muž Marek vyrůstal ve velké rodině a s dětmi to umí. Já neměla žádné zkušenosti. Když jsme se rozhodli mít dítě, bylo to pro mě, jako bychom si pořídili včely – fascinující, ale neměla jsem tušení, co s nimi.
K tomu všemu se přidal fakt, že trpím těžkou poporodní depresí. Chodím k terapeutovi a beru antidepresiva, takže rady, ať vyhledám pomoc, nepotřebuji. Potřebuji, aby mi někdo pomohl přežít v mém vlastním domě.
Problém je můj muž a jeho matka. Jsou všudypřítomní. Pokaždé, když vezmu Matýska do ruky, stojí mi za zády a čekají, až udělám chybu. Když mi nejde zapnout plenka, Marek přiskočí a ukáže mi ten „správný grif“. Když se mi nedaří připravit umělé mléko, tchyně mi láhev sebere a udělá to za mě. A co je nejhorší? Jejich metody vždycky fungují. Dítě okamžitě ztichne a usne. Takže kromě toho, že se cítím jako idiot, mám i důkaz, že jsem selhala.
Připadám si ve vlastním bytě jako pod neustálým dohledem. Nemám ani chvilku, abych byla se synem sama, abych si na něj přišla po svém, metodou pokus-omyl. Cítím se neschopná, bezmocná, zbytečná. Nekojím, takže mám pocit, že mě Matýsek vlastně vůbec nepotřebuje. (Logicky vím, že to není pravda, ale deprese je svině.)
Už jsem s Markem o tom mluvila. Několikrát. Proсила jsem ho, ať někam vypadne – na pivo, na procházku – a nechá mě to dělat samotnou. Vždycky řekne: „Dobře, dobře, chápu to.“ A o hodinu později se zdá, že na ten rozhovor trpí selektivní amnézií a všechno je zpátky ve starých kolejích.
Moje rodina bydlí daleko, takže jsem na ně dva odkázaná. A upřímně, mám živé a velmi uspokojivé fantazie o tom, jak beru nejostřejší nůž z kuchyně a bodám je do obličeje. Vím, že je to jen ta deprese, ale ten vztek je skutečný. Jsem tak unavená, že už nemám sílu ani protestovat.
Nedávno jsem navrhla párovou terapii. Markovi skoro spadla čelist. Je to skvělý chlap, takže souhlasil, ale bylo na něm vidět, že absolutně nechápe, kde je problém. Když jsem mu řekla, že se cítím neslyšená a že on i jeho máma mě dusí, zesmutněl. „Já se ti jen snažím pomoct,“ řekl. „Vím, jak je to pro novou maminku těžké.“
V tu chvíli jsem vybuchla a řekla mu pár ošklivých věcí, kterých lituju. Později jsem ho slyšela, jak si o mém „psychickém stavu“ šeptá s matkou. Takže můj oprávněný pocit teď svádí na moji nemoc.
Aby toho nebylo málo, Marek už sám našel párového terapeuta. Což je od něj sice skvělé, ale já se teď cítím ještě víc provinile. Mám tak úžasného muže, tak na co si vlastně stěžuju?
Jsem na pokraji šílenství. Copak je zabije, když mě párkrát uvidí zápasit s lahvičkou nebo řešit pročůranou plínu?
Prošly jste si po porodu něčím podobným? Jak jste partnerovi vysvětlily, že potřebujete prostor, aniž by se cítil odmítnutý? Podělte se o své zkušenosti a rady na e-mailové adrese pribehy.kral@seznam.cz.
