Článek
Naše představa byla od začátku jasná. Chceme jen ty nejbližší. Oblečení si chceme vzít to, které už máme a které má pro nás citovou hodnotu – když jsme se poprvé potkaly, Alena na sobě měla skvěle padnoucí oblek a já bílé šaty. Prstýnky nám na míru navrhuje náš společný kamarád zlatník. Zkrátka žádná velká show, jen my dvě a den, který bude opravdu náš.
Jenže pak to přišlo. Na mém účtu přistálo 300 000 korun od mých rodičů. Aleně přišla naprosto stejná částka od těch jejích. O nic jsme nežádaly. Když jsme jim volaly, že peníze nepotřebujeme, odbyli nás s tím, že je to „svatební dar“. Poděkovaly jsme a shodly se, že peníze prostě uložíme na spořicí účet a nebudeme na ně sahat.
Brzy se ukázalo proč. Alenina matka se začala vyptávat na oblečení. Když jsme jí řekly o našem plánu se šaty a oblekem, strávila další dva týdny snahou přesvědčit Alenu, že si musí vzít šaty, aby byla „pěkná nevěsta“. Jakékoliv naše vysvětlení ignorovala a trvala na tom, že si obě musíme koupit svatební róby. Moji rodiče mezitím začali útočit na náš seznam hostů. Neustále nám posílali rozšířené verze, které zahrnovaly tety a strýce, které jsem v životě neviděla. Naši touhu po intimitě naprosto přehlíželi.
Vyvrcholilo to na společném obědě. Tam nám obě strany rodičů oznámily, že prý došlo k „nedorozumění“. Peníze od Aleniných rodičů byly ve skutečnosti „rozpočet na šaty“ pro nás obě. A peníze od mých rodičů prý byly určeny na „hosty“, tedy na pronájem velkého sálu a cateringu pro celou širokou rodinu. V podstatě nám řekli, že si za jejich peníze musíme uspořádat svatbu podle jejich představ.
S Alenou jsme se na sebe jen podívaly. Omluvily jsme se od stolu, že si potřebujeme odskočit. Na chodbě restaurace jsme se shodly, že nám ty peníze za tohle vměšování nestojí. Obě jsme vytáhly mobily, otevřely bankovní aplikace a během minuty poslaly celých 300 000 korun zpět svým rodičům.
Pak jsme se vrátily ke stolu, posadily se a klidně jim oznámily, co jsme právě udělaly. Reakce byla okamžitá. Prý se chováme jako děti. Odpověděly jsme, že si nenecháme poroučet. Moje máma i budoucí tchyně se okamžitě rozbrečely. Oba otcové se tvářili neuvěřitelně naštvaně. Tvrdili, že ty peníze byly pro nás, ale my jsme zopakovaly, že nepřijmeme žádné dary, ke kterým jsou připojené podmínky a očekávání.
Znovu jsme jim vysvětlily, že všechny aspekty svatby, včetně oblečení a hostů, už máme rozhodnuté a že jejich návrhy nepřijímáme. Obvinili nás, že jsme nespravedlivé, když jim nedáme žádné slovo. V tu chvíli jsme to ukončily. Poděkovaly jsme jim za oběd, každá položila na stůl pětistovku na útratu a beze slova jsme odešly.
V tu chvíli jsme se cítily naprosto oprávněně. Od té doby nám ale píšou naši sourozenci, že jsme byly na rodiče drsné a nevděčné, když se nám jen snažili udělat radost. A my teď přemýšlíme, jestli jsme to opravdu nepřehnaly.
Plánujete svatbu a bojujete s představami vaší rodiny? Nebo máte jiný příběh o tom, kde končí pomoc a začíná kontrola? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz.
