Článek
Vyrůstala jsem ve strachu. Ne v tom, že by mě někdo bil nebo mi ubližoval fyzicky. Byl to strach ukázat, kdo doopravdy jsem. Strach být zranitelná. Moji rodiče si myslí, že mě znají, protože spolu neustále mluvíme. Ale znají jen mou skořápku. Probíráme práci, co jsem si koupila na sebe, co plánuju na víkend. O tom, co se mi děje uvnitř, o mých pocitech a nejistotách, nevědí vůbec nic. A já jsem roky tvrdě pracovala na tom, aby to tak zůstalo.
Až do minulé soboty. Byla jsem s mámou na naší chatě na Sázavě. Seděly jsme na verandě, dívaly se, jak se stmívá, a otevřely jsme si láhev bílého. Atmosféra byla uvolněná, až nebezpečně. A pak to přišlo. Řeč se stočila na mou sestřenici, která nedávno porodila. A máma pronesla tu nevyhnutelnou větu: „Taky bych se už vnoučátka dočkala.“
Nevím, co to do mě vjelo. Možná to víno, možná nahromaděný tlak. Najednou jsem mluvila. A nemluvila jsem o počasí. Vychrlila jsem na ni všechno, co si myslím o dětech. Že je nechci. Proč je nechci. Mluvila jsem o strachu, že bych jim nedokázala dát to, co potřebují. Že tolik lidí má děti a přitom je citově zanedbává. Neřekla jsem přímo, že mluvím o nás, ale obě jsme věděly, že ten stín našeho dětství visí ve vzduchu.
Čekala jsem cokoliv. Výčitky. Přemlouvání. Zklamání. Místo toho se stalo něco, co mi vyrazilo dech. Máma mě chytila za ruku, podívala se na mě a řekla: „Terinko, já ti rozumím. Je to tvoje rozhodnutí a já tě podpořím. Hlavně abys byla šťastná.“ Bylo to jako scéna z filmu. Bylo to přesně to, co si každá dcera přeje slyšet.
Od té doby je mi ale fyzicky špatně. Pokaždé, když si na ten rozhovor vzpomenu, sevře se mi žaludek a cítím odpor. Ne k ní, ale k sobě. Je to takový pocit špíny. Pocit, že jsem se zradila. Že jsem jí dobrovolně ukázala své nejslabší místo.
Proč? Proč se cítím tak hrozně, když mě konečně přijala? Protože jí nevěřím. Celý život mě učila, že zranitelnost je slabost. Že emoce se neukazují. A i když teď zareagovala dokonale, v mé hlavě se rojí pochybnosti. Co když je to jenom past?
Cítím to jako strach. Strach, že teď, když o mně ví něco tak osobního, má nade mnou moc. Že to jednou použije proti mně. V nějaké budoucí hádce z ní vypadne: „No jo, ty jsi na tohle tak přecitlivělá, protože…“ Dala jsem jí do ruky zbraň a teď se třesu, kdy vystřelí.
Je to šílený paradox. Dostala jsem od ní validaci, po které jsem možná celý život podvědomě toužila, a výsledkem je jen úzkost a znechucení. Ten pocit „špíny“ z toho, že jsem byla na chvíli upřímná, se mě drží jako klíště a já nevím, jak se ho zbavit. Ukázala jsem jí kousek své duše a teď bych si za to nejradši nafackovala.
Cítíte se někdy podobně ve vztahu se svými blízkými? Podělte se se mnou o svůj pohled nebo příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná právě vaše zkušenost pomůže ostatním pochopit, že v tom nejsou sami.
