Článek
Seděli jsme u stolu, na kterém voněla bábovka a káva. Klasická rodinná idylka. Jako nejmladší ze čtyř dětí jsem zvyklá poslouchat příběhy o dětství mých sourozenců. O jejich prvních krůčcích, vtipných hláškách, o tom, jak s nimi táta stavěl bunkry. Můj příběh byl vždycky trochu jiný.
Nikdy jsem neměla svůj památníček plný fotek a ustřižených vlásků jako moje sestry. Vždycky jsem to brala jako úděl posledního dítěte. Rodiče už byli unavení, neměli tolik času. Chápala jsem to. Nebo jsem si to alespoň myslela.
Pak máma spustila mou „nejoblíbenější“ historku. Tu, kterou vypráví na každé oslavě. „A Terezka, ta byla úplně zlatá. Tak bezproblémové, hodné dítě. Vůbec jsme o ní nevěděli.“ Smála se a já s ní. Ze zvyku.
„Vzpomínáte si?“ obrátila se na tátu. „Jak jsme ji večer uložili a šli se dívat na televizi? A pak jsme ji přišli zkontrolovat a ona spala schoulená na koberci vedle postýlky. Sama si tam vlezla a usnula. Ani jednou nezaplakala.“
Vyprávěli to s pýchou. S pobavením nad tím, jaké měli samostatné miminko. A všichni u stolu se smáli. Jenže mně ten smích najednou přestal znít jako smích. Zněl jako siréna.
V hlavě se mi ta scéna přehrála úplně jinak. Viděla jsem to batole. To malé tělíčko, které unaveně čeká v postýlce. Čeká na pohlazení, na ukolébavku, na někoho, kdo by ho pochoval a utěšil. Ale nikdo nepřichází. A tak to malé, opuštěné dítě nakonec přeleze šprušle, protože samota v postýlce je nesnesitelná. Schoulí se do klubíčka na zem, protože podlaha je alespoň nějaká jistota. A v tichosti a vyčerpání usne.
To nebylo „hodné dítě“. To bylo dítě, které se naučilo, že jeho potřeby nikoho nezajímají. Že plakat nemá smysl. Že o útěchu si nemá cenu říkat. Bylo to dítě, které se naučilo být neviditelné, aby nepřekáželo.
„A jak sis vždycky tak tiše hrála v pokojíčku,“ dodal táta s úsměvem. Ano. Tiše. Byla jsem tiché dítě, protože jsem věděla, že křikem si pomoc nepřivolám. Že je lepší nic nechtít a nic nečekat. Že když budu „bezproblémová“, možná si mě alespoň na chvíli všimnou.
Seděla jsem tam, usmívala se a přikyvovala, ale uvnitř jsem křičela. Ta pochvala, na které byla postavená celá moje identita „té hodné“, se v jediném okamžiku rozpadla na prach. Už to nebyl roztomilý příběh. Byla to obžaloba. A já jsem si s hrůzou uvědomila, že celý život tleskám příběhu o svém vlastním opuštění.
Bylo i vám v dětství řečeno něco, co jste brali jako pochvalu, ale dnes v tom vidíte něco jiného? Podělte se o svůj pohled na věc na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste v tom sami.
