Článek
A to dítě, asi pětileté, tam jen sedělo a s prázdnýma očima to všechno pozorovalo. A mně došlo, že se nedívám na rodinu. Dívám se na svou největší noční můru.
Vždycky mi to přišlo zvláštní, ale čím jsem starší, tím víc si ten vzorec uvědomuju. Lidé, které považuju za nejvyspělejší a nejzralejší, často děti nemají. A naopak, ti největší sobci, křiklouni a emočně nestabilní jedinci jako by se v rodičovství přímo vyžívali.
Začalo to pozorováním mých vlastních rodičů. Byli to děti, které měly dítě. Nikdy doopravdy nedospěli. Celý život se točili jen kolem svých vlastních potřeb, dramat a nálad. Já jsem byla jen vedlejší postava v jejich příběhu, někdo, kdo se musel neustále přizpůsobovat jejich chaosu. Naučili mě všechno o tom, jak se starat o druhé, protože jsem se musela od dětství starat o ně.
Pak se dívám na své přátele. Moje kamarádka Eva, jedna z nejmoudřejších osob, které znám, se vědomě rozhodla děti nemít. Když jsme se o tom bavily, řekla mi: „Terez, já vím, co obnáší dobře vychovat člověka. Vím, kolik energie, sebereflexe a obětí to stojí. A vím, že já na to teď nemám. Neudělám to dítěti jen proto, že se to ode mě čeká.“ Její rozhodnutí nemít dítě je aktem nejvyšší zodpovědnosti.
A pak vyjdu na ulici. Vidím otce, kteří na přechodu řvou na své děti, protože se loudají. Matky, které na hřišti telefonují a potomka si všimnou, až když spadne a rozbije si koleno. Lidi, kteří si pořídili děti jako další doplněk do svého perfektního života na sociálních sítích, ale ve skutečnosti je pro ně jejich vlastní potomek jen na obtíž.
Dlouho jsem přemýšlela, proč to tak je. A mám na to teorii. Zralý člověk si je vědom sám sebe. Zná své hranice, své démony, své nedostatky. A právě proto k rodičovství přistupuje s obrovským respektem a pokorou. Přemýšlí, jestli na to má, jestli dokáže dát dítěti stabilní a milující domov. A někdy dojde k závěru, že ne.
Nezralý člověk nepřemýšlí. Jede podle společenského scénáře. Nebo, a to je ještě horší, si dítě pořídí, aby si naplnil nějakou vlastní prázdnotu. Aby ho někdo bezpodmínečně miloval. Aby měl v životě konečně nějaký smysl. Použije dítě jako lék na své vlastní nezhojené rány.
Paradoxem je, že nejlepšími rodiči by pravděpodobně byli ti, kteří o své schopnosti být rodičem nejvíce pochybují.
Když se dívám na tu rodinu v kavárně, nevidím jen cizí lidi. Vidím ozvěnu svého dětství. Vidím další generaci, která bude muset v dospělosti řešit to, co měli vyřešit jejich rodiče, než si je pořídili. A je mi z toho smutno a úzko. Mít dítě by nemělo být právo. Mělo by to být privilegium, které si člověk zaslouží svou vlastní zralostí.
Všímáte si ve svém okolí podobného trendu? Jaký je váš názor na souvislost mezi emoční zralostí a rozhodnutím mít či nemít děti? Podělte se o své myšlenky na pribehy.kral@seznam.cz. Třeba společně přijdeme na to, proč tomu tak je.
