Článek
Jmenuju se Tereza a tenhle příběh se stal loni o Vánocích. Byli jsme na Boží hod u prarodičů z tátovy strany, velká rodinná sešlost. Nálada byla skvělá, dokud děda nezačal mluvit o tom, že si nechal udělat DNA test původu.
Bylo to fascinující. Zjistil, že má v sobě 3 % perské krve a s hrdostí nám vyprávěl o pochybné rodinné legendě, že jsme levobočci jednoho z Rožmberků. Všichni jsme se tomu smáli.
A pak jsem to řekla já. Prohodila jsem, že bych si za peníze, co jsme dostali k Vánocům, taky mohla takový test pořídit.
Ticho. Takové to husté, nepříjemné ticho, kdy slyšíte vlastním dech. Během minuty se prarodiče, teta i strýc s rodinou zvedli od stolu a pod různými záminkami odešli. Zůstali jsme tam jen já, moje sestra Veronika, naši manželé a naši rodiče.
Se sestrou jsme se na sebe podívaly. Okamžitě nám problesklo hlavou to samé: která z nás je nevlastní?
Táta se nadechl. „Je tu možnost, Terezko,“ řekl tiše, „že nejsi moje dcera.“
Sestra mě chytila za ruku. Cítila jsem, jak se mi dělá špatně.
„Tvoje máma nikdy neměla aféru,“ pokračoval táta. „Tohle není příběh o nevěře.“
„Cože?“ vydechla jsem.
„Doufala jsem, že ti to nikdy nebudu muset říct,“ zašeptala máma. „Byla jsem znásilněná. Stalo se to ve stejný den, kdy jsme se s tátou milovali, proto ta nejistota.“
Chtělo se mi umřít. Začala jsem plakat. „Všichni ostatní to vědí, že ano? Proto odešli.“
„Tvoji prarodiče to vědí,“ přikývl táta.
„Ten chlap je ve vězení, že jo?“ zeptala se sestra.
Máma zavrtěla hlavou. „Ne. Státní zástupce to odložil.“
„Takže on je pořád tam venku?“
Rodiče se na sebe podívali.
„Byl to můj bratr,“ řekla máma. Můj strýc.
Udělalo se mi tak zle, že jsem musela běžet na záchod a zvracela jsem. Třásla jsem se po celém těle. Sestra přišla za mnou a jen jsme tam spolu plakaly.
Zbytek svátků byl jedno velké, trapné peklo.
Když jsme se vrátili domů, bojovala jsem sama se sebou. Chci to vědět? Unesu tu pravdu? Ale ta nejistota byla horší. Požádala jsem tátu, jestli by ten test podstoupil se mnou. Domluvili jsme se, že mámě nic neřekneme, pokud výsledek dopadne „špatně“, abychom ji ušetřili další bolesti.
Čekání na výsledky bylo nejdelší v mém životě.
A pak přišel e-mail. Otevřela jsem ho a rozbrečela se úlevou.
Jsem dcera svého otce.
Rozhodla jsem se jim to neříct hned. Počkala jsem na Den matek. Dala jsem mámě prázdné přáníčko. Uvnitř byl jen papír s výsledky testu a na něj jsem napsala: „Všechno nejlepší ke Dni matek. A s předstihem i ke Dni otců.“
Ten den jsme se všichni objímali a plakali. Konečně jsme se mohli všichni nadechnout.
Máte také v rodině tajemství, které ovlivnilo váš život? Někdy je cesta k pravdě bolestivá, ale může přinést i uzdravení. Podělte se o svůj příběh na e-mailové adrese pribehy.kral@seznam.cz.
