Článek
Večer jsme si dali skvělou večeři, vypili lahev vína a vrátili se na pokoj.
Kolem druhé ráno jsem se probudila s bušící hlavou. To víno. Potřebovala jsem led, abych si udělala studený obklad. Sáhla jsem vedle sebe, ale místo Pavla jsem nahmatala jen prázdné, studené prostěradlo. Stroj na led na naší chodbě byl navíc rozbitý. Potichu jsem se oblékla a sjela výtahem dolů na recepci.
Hotel byl v noci tichý a prázdný. Lobby byla osvětlená jen pár tlumenými lampičkami. Když jsem přišla k recepčnímu pultu, slyšela jsem tichý hlas. Nechtěla jsem rušit, a tak jsem se instinktivně schovala za velký fíkus v květináči a chtěla jsem počkat, až host přede mnou odejde.
A pak jsem ho uviděla. Za pultem nestál žádný host. Za pultem, v saku s logem hotelu, seděl můj manžel Pavel.
Soustředěně se díval do počítače a něco probíral s druhým, mladším recepčním, který stál vedle něj. Ukazoval mu něco na monitoru, vysvětloval mu, jak se dělá noční uzávěrka. Vypadal naprosto profesionálně. Jako by tam patřil.
Zůstala jsem stát jako přikovaná. Mozek mi to odmítal zpracovat. Proč má na sobě uniformu? Proč sedí za recepčním pultem? Co to má znamenat?
Potichu, aby mě neslyšel, jsem se vyplížila zpátky k výtahu a vrátila se na pokoj. Led na hlavu jsem už nepotřebovala. Měla jsem pocit, že mi hlava exploduje sama od sebe.
Celou noc jsem nezamhouřila oka. Ležela jsem v posteli, dívala se do stropu a přehrávala si tu scénu pořád dokola. Pavel se do pokoje vrátil až nad ránem. Potichu se svlékl a lehl si vedle mě. Myslel si, že spím.
Ráno jsem počkala, až se osprchuje a oblékne. Seděla jsem na posteli a když vyšel z koupelny, zeptala jsem se ho jediným, tichým hlasem.
„Jak dlouho už pracuješ jako noční recepční, Pavle?“
Ten výraz v jeho tváři nikdy nezapomenu. Šok, stud, panika. A pak se zhroutil.
Vyprávěl mi všechno. Že před rokem přišel o tu svou skvělou, dobře placenou práci ve finančnictví. Nikdy mi to neřekl. Styděl se. Bál se, že ho opustím. Že ho budu považovat za neschopného. A tak si tajně našel tuhle práci. Noční recepční v hotelu, kde ho nikdo neznal. Ty jeho „služební cesty“ byly ve skutečnosti noční směny. A tenhle „romantický víkend“ byl jen způsob, jak být se mnou a zároveň si odpracovat víkendovou službu.
Poslouchala jsem ho a necítila jsem vztek. Cítila jsem jen obrovský, drtivý smutek. Smutek za něj. Za to, čím si musel sám procházet. Jaké to pro něj muselo být, žít celý rok ve lži, jen aby ochránil svou hrdost a mě.
Můj pohled na něj se tu noc opravdu navždy změnil. Ten úspěšný, sebevědomý muž, kterého jsem si brala, zmizel. Místo něj jsem viděla unaveného, vystrašeného chlapa, který se snažil ze všech sil udržet náš svět pohromadě.
Nevím, co s námi bude. Ta lež je mezi námi jako hluboká propast. Ale poprvé po dlouhé době vidím svého manžela doopravdy. Ne jako finančního poradce, ale jako Pavla. A i když je náš život postavený na lži, možná teď, když je pravda venku, máme konečně šanci začít stavět něco skutečného.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
