Článek
Vždycky se snažím trochu šetřit, takže když jsme šli s partou po tom maturitním testu na pizzu, objednala jsem si jen malé těstoviny a k tomu vodu. Věděla jsem, že mě to vyjde na pár stovek a to mi tak akorát stačilo. Někteří z nás to měli podobně – prostě jsme si dali něco menšího, abychom moc neutráceli.
Jenže pak tam byla Klára. Ta si objednala předkrm, pak pořádnou pizzu a ještě dezert. K tomu samozřejmě pití. No, její věc, říkala jsem si, ať si dá, na co má chuť. Ale když přišel účet, vybalila na nás, ať to prostě rozdělíme napůl.
Zarazilo mě to. Myslela jsem, že každý platíme za to, co si objednal. Vždyť to tak vždycky děláme! Nebo teda aspoň si to pamatuju já. Klára ale tvrdila, že je to takhle jednodušší a že to „přece vždycky tak děláme“. Což fakt nebyla pravda.
Řekla jsem jí, že s sebou mám jen tolik, kolik jsem si spočítala za ty těstoviny a na dýško. Protočila očima a řekla, ať nejsem taková škrtice kvůli pár korunám. Jenže to nebylo pár korun! Její objednávka by můj účet skoro zdvojnásobila. A to už mi fakt přišlo nefér.
Tak jsem si zaplatila jen to svoje. Ostatním to bylo asi jedno, ti si ten účet rozdělili. Ale Klára teď dělá uraženou a vykládá naší společné kamarádce, jak jsem ji před všemi ztrapnila a udělala z ní nenažranou. No promiň, ale kdo tu předpokládal, že mu ostatní budou sponzorovat půlku jídelního lístku, aniž by se zeptal? Já teda ne. A fakt si nemyslím, že jsem byla ta, kdo se zachoval divně. Spíš mi přijde, že Klára trochu přestřelila s tou svou „automatickou“ rovnicí účtu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se s námi o svůj na pribehy.medium@seznam.cz
