Článek
Druhý, a o poznání horší, je, když mi v sobotu dopoledne zavolá tchyně s větou: „Za hodinku se u vás stavím na kávu.“ Ta věta je jako startovací výstřel pro závod s časem, který nemůžu nikdy vyhrát.
Moje tchyně je totiž žena, pro kterou je uklizený byt základem vesmírné harmonie. Její domácnost vypadá jako z katalogu – žádné otisky prstů na zrcadle, žádné drobky na lince, žádný prach na poličkách. Můj byt, na druhé straně, je domovem dvou malých dětí a jednoho manžela. Nevypadá jako z katalogu. Vypadá jako místo, kde se žije. A to je pro mou tchyni problém.
Minulou sobotu se přesně tohle stalo. Po jejím telefonátu jsem v panice začala pobíhat po obýváku a snažila se alespoň zamaskovat ty největší prohřešky proti řádu. Ale bylo to marné. Všude se válely hračky ze včerejší bitvy o hrad. Na konferenčním stolku byla rozložená skládačka puzzle. Na gauči ležela hromada čistého, ale dosud nevyžehleného prádla.
Uprostřed mého zoufalého pokusu o záchranu situace zazvonil zvonek. Byla to moje kamarádka a spřízněná duše, Petra, která mi přinesla půjčit knížku. Vešla dovnitř, rozhlédla se po tom chaosu a s úsměvem plným pochopení řekla: „Jéje, tak tady asi nedávno proběhlo tornádo, co? To před tchyní asi nestihneš uklidit.“
Chtělo se mi brečet. Ale v tu chvíli, v tom zoufalství, se v mé hlavě zrodila spásná myšlenka. Zhluboka jsem se nadechla, narovnala jsem se a s co největší vážností jsem pronesla větu, která změnila můj život. „Tohle? Ale Peti, to není nepořádek. To je vrstvení zážitků.“
Petra na mě chvíli nechápavě zírala. A tak jsem ji vzala na malou prohlídku, jako kurátorka na vernisáži. „Tak se podívej,“ ukázala jsem na hromadu kostek Lega. „Tohle není jen rozházené Lego. To je ‚Epická bitva o hrad z minulého večera‘. Vidíš tu osamocenou červenou kostičku? To je padlý drak.“ Přešla jsem k nedokončenému puzzle. „A tohle, to je exponát s názvem ‚Rodinná spolupráce a trpělivost před zkouškou‘. Velmi emotivní dílo.“ Ukázala jsem na gauč. „A ta hromada prádla, to je instalace ‚Čistota čekající na dotek tepla‘.“
Petra dostala záchvat smíchu. „Ty jsi se zbláznila,“ řekla, ale viděla jsem v jejích očích obdiv.
A pak zazvonil zvonek podruhé. Tchyně. Stála ve dveřích, dokonale upravená, a její jestřábí zrak okamžitě začal skenovat můj byt. Viděla jsem, jak se jí stahují rty. Její pohled se zastavil na lepivé skvrně na podlaze u konferenčního stolku. „Aničko, co to je tady na té podlaze?“ zeptala se ledovým tónem.
A já, už plně v roli kurátorky, jsem s klidem odpověděla: „Á, to je pozůstatek po uměleckém experimentu ‚Jak vyrobit domácí sliz‘. Velmi kreativní a hmatový zážitek z minulého úterý.“
Tchyně na mě zůstala zírat s otevřenou pusou. Byla naprosto odzbrojená. Nevěděla, co na to říct. Jak můžete kritizovat „kreativní zážitek“? Její obvyklé zbraně – kritika, povzdechy, rady – byly najednou nepoužitelné. Během její návštěvy jsem pokračovala v tomto duchu. Každou její poznámku jsem proměnila v popis nějakého úžasného rodinného zážitku.
Když odcházela, byla nezvykle tichá. Myslím, že si nebyla jistá, jestli jsem geniální, nebo jestli jsem se definitivně zbláznila. Ale jedno je jisté. Poprvé v životě neodcházela s pocitem vítězství.
Od toho dne se můj pohled na úklid změnil. Už se nestresuju před každou její návštěvou. Můj byt už není plný nepořádku. Je plný příběhů. Je to galerie naší rodinné radosti a chaosu. A já jsem její hrdá kurátorka. A i když vím, že moje tchyně by si přála, abych měla doma méně „zážitků“ a více naleštěných povrchů, naučila jsem se, že to nejdůležitější není mít dokonale uklizený byt, ale mít domov plný života. A ten náš je ho plný až po strop.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
