Článek
Stál jsem na chodbě před jeho pokojem a nemohl jsem dýchat. Zpoza dveří se ozýval bratrův hlas. Myslel jsem, že si s někým volá, ale to, co jsem slyšel, nebyl rozhovor. Byl to monolog. Monolog o tom, jak chce jednu holku ze školy znásilnit a pak ji držet v našem sklepě. V žaludku se mi udělal ledový uzel a chtělo se mi zvracet.
Michal. Můj malý brácha, kterého jsem miloval od chvíle, co ho přinesli z porodnice. Byl to můj stín, můj parťák. Všechno se začalo kazit, když jsem šel na druhý stupeň a on byl v nejzranitelnějším věku.
Chytil jsem se špatné party a na něj neměl čas. A on se začal měnit. Z veselého, usměvavého kluka se stal zamračený teenager, který trávil celé dny zavřený v pokoji.
Kolem třinácti let začal být posedlý holkami. Pořád se mě ptal, jak na ně, jak být oblíbený. Když se mu nedařilo, propadl se do temnoty. Začal mluvit o tom, že on schytal ty „ošklivé geny“, že ho holky nerespektují, i když se k nim chová jako „džentlmen“. Našel si na internetu slovo „incel“ a měl pocit, že ho konečně někdo chápe.
Cítím obrovskou vinu. Měl jsem tu pro něj být. Měl jsem ho vzít ven, seznámit ho s kamarády, ukázat mu, že svět není tak hrozný, jak si myslí. Ale já si řešil svoje vlastní blbosti a on se v tom topil sám.
Na chvíli se zdálo, že se to zlepší. Našel si ve škole dva kamarády a na jeho tváři se zase občas objevil úsměv. Jenže pak přišel covid, školy se zavřely a on se zase propadl do izolace. Ještě hlubší než předtím.
Přestal vycházet z pokoje. Slyšel jsem ho, jak si tam s někým volá. Byly to divné, útržkovité rozhovory o tom, jak je společnost prohnilá a jak funguje svět. A pak přišel ten včerejší večer.
Ten jeho monolog. Ta fantazie, kterou popisoval do nejmenších, nejodpornějších detailů. Ta holka, o které mluvil, je skutečná. Chodí s ním do třídy.
Okamžitě jsem šel za rodiči. Třásl jsem se po celém těle a snažil se jim vysvětlit, co jsem slyšel. Jak moc se o Michala bojím.
Jejich reakce mě srazila na kolena.
Máma jen mávla rukou. „Je to ztracený případ,“ řekla unaveně. „Už jsme to vzdali. V osmnácti ho vyhodíme, ať si dělá, co chce.“
Dívali se na mě, jako bych byl hysterický. Jako bych si to vymýšlel. Nechtěli slyšet, že jejich syn je možná nebezpečný. Že potřebuje pomoc. Pro ně už neexistoval.
Co mám teď k čertu dělat? Ten kluk, kterého jsem znal, je možná pryč. Místo něj je v jeho pokoji cizinec plný nenávisti. A já jsem jediný, komu to není jedno. Jsem jediný, kdo se bojí toho, co by se mohlo stát. Mám povinnost ho chránit, je to můj bratr. Ale nemám snad ještě větší povinnost chránit tu nevinnou holku před ním?
Stojím před jeho dveřmi a mám pocit, že se mi zhroutí svět.
Někdy jsou rodinná tajemství příliš temná a tíživá na to, aby je člověk nesl sám. Pokud se vy nebo někdo ve vašem okolí potýkáte s myšlenkami, které vás děsí, nebojte se obrátit na odborníky. Existují linky důvěry a psychologové, kteří vám mohou pomoci. Někdy je cizí pomoc ta jediná možná.
