Článek
Čtyři roky jsem žil s pocitem bezmezné vděčnosti. Čtyři roky jsem se na svou sestru díval jako na anděla. A teď se na ni nedokážu ani podívat, protože vím, že jsem ztělesněním jejího zničeného štěstí.
Když mi bylo osmnáct, umíral jsem. Játra mi selhávala a šance, že se včas dočkám dárce, byla mizivá. Už jsem se s tím smiřoval. Byl jsem připravený odejít. A pak přišla Lucie a řekla, že je kompatibilní dárce. Že mi dá kus sebe a zachrání mě. A udělala to. Dva měsíce po tomto rozhodnutí jsme leželi na sálech v olomoucké nemocnici. Já jsem dostal nový život.
Nikdy jsem nevěděl, co se během těch dvou měsíců stalo.
Rok po transplantaci se Lucie rozvedla. Její manžel Pavel byl skvělý chlap, miloval ji a ona jeho. Vždycky o něm mluvila jako o svém největším životním štěstí. Těšili se na děti, plánovali budoucnost. A najednou byl konec. Lucie mi tehdy řekla, že od života prostě chtěli každý něco jiného. Přijal jsem to.
Ale viděl jsem, že není šťastná. Od té operace se z ní vytratila jiskra. Přičítal jsem to těžkému rozvodu. Jak moc jsem se mýlil.
Včera jsem seděl s mámou v kuchyni. Jen tak jsme si povídali a ona se prořekla. Zmínila jakousi „interrupci“, kterou Lucka musela podstoupit. Zpozorněl jsem. Zeptal jsem se, o čem to mluví. Máma zbledla. Viděl jsem, že řekla něco, co neměla. Plakala a prosila mě, ať to nechám být. Ale já musel vědět.
A tak mi to řekla. Celou pravdu.
V době, kdy jsem umíral, byla Lucie v druhém měsíci těhotenství.
Nikdo mi to neřekl. Ona a Pavel se o tom strašně pohádali. On nechtěl, aby na potrat šla. Nechtěl, aby riskovala své zdraví při transplantaci. Věřil, že se pro mě najde jiné řešení. Že je tu pořád malá naděje.
Ale Lucie tu naději neviděla. Viděla jen svého bratra, který umírá. A udělala rozhodnutí. Bez jeho souhlasu, proti jeho vůli, šla a ukončila své těhotenství, aby mohla být mým dárcem.
Po operaci se to snažili slepit. Chodili do poradny. Zkoušeli mít další dítě. Ale nešlo to. Pavel jí nikdy nedokázal odpustit. A ona se nikdy doopravdy neomluvila. Stálo ji to manželství. Stálo ji to dítě, které bezpochyby milovala a těšila se na něj.
Zeptal jsem se mámy, jestli si Lucie i dnes myslí, že udělala správnou věc. Máma se na mě jen smutně podívala. „Ona sama neví,“ zašeptala.
A já se nenávidím.
Nenávidím se za to, že dýchám. Nenávidím se za to, že jsem přijal dar, o jehož skutečné ceně jsem neměl tušení. Moje sestra obětovala všechno. Své dítě, svou lásku, své štěstí. Pro mě. A já jsem byl tehdy připravený zemřít. Byl jsem s tím smířený. Měla mě prostě nechat jít.
Proč mi to Pavel neřekl? Kdybych to věděl, nikdy bych jí to nedovolil. Přemluvil bych ji. Ale neřekl nic. A já teď nedokážu cítit nic jiného než spalující vinu.
Co mám dělat? Mám jít za ní? Co jí mám říct? „Děkuju“? To slovo zní jako výsměch. „Promiň“? To je ještě horší. Mám dělat, že nic nevím? Ale jak? Jak se jí mám podívat do očí, aniž by v nich viděla, že znám její tajemství?
Každý nádech, který udělám, mi připomíná, co všechno ztratila. Její jizva na břiše je stejná jako ta moje. Ale ta její je mnohem hlubší.
Nese si vaše rodina také tajemství, jehož tíha je téměř nesnesitelná? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je sdílení prvním krokem, jak se pod tou tíhou nezhroutit.
