Článek
Byl to klasický rodinný večer. Hráli jsme Monopoly. Já, bratr Lukáš a naši rodiče. A já jsem prohrával. Nebyl jsem ještě úplně na dně, ale tušil jsem, že pokud se během pár dalších kol nestane zázrak, jsem odepsaný. Lukáš byl jasný favorit, táta hned za ním. Máma prohrávala spolu se mnou.
Přišla na mě řada. A já jsem se pokusil vyjednávat.
Začal jsem obchodovat s tátou. Měl jsem pozemek, který by mu dal monopol. On měl pozemek, který by dal monopol mně. Oba jsme měli dost peněz a dalších kartiček, abychom to dorovnali. Byl to obchod, který by nás oba posílil a výrazně ohrozil bratrovu dominanci. Zdálo se to jako jasná věc, že?
Ale ne. Můj táta se rozhodl hrát tvrdě. Navrhoval naprosto směšné, jednostranné obchody a odmítal se vzdát přesně těch pozemků, které jsem potřeboval. Snažil se mě oškubat, protože viděl, že jsem v úzkých.
Začínal jsem být frustrovaný. A pak jsem dostal nápad. Strašný, příšerný nápad.
Řekl jsem mu: „Tati, jsem teď sice slabší, ale to taky znamená, že mám míň co ztratit. Takže poslouchej. Jestli od tebe nezískám obchod, který mi dá monopol, prodám všechny svoje pozemky Lukášovi. Za korunu.“
Tátovi se to vůbec nelíbilo. A taky si asi myslel, že blafuju. Obchod odmítl.
A tak jsem se hned potom otočil na bratra a prodal mu všechny své kartičky za jednu jedinou korunu. Lukáš se stal nezastavitelným a táta v tu chvíli ztratil jakoukoliv šanci na vítězství.
Hra skončila asi o deset minut později. A od té doby se mnou táta nepromluvil ani slovo.
Byl to extrémně podlý tah? Ano. Cítím ale malé zadostiučinění, že jsem se nenechal šikanovat, i když jsem byl ten slabší.
Ale bude se mnou chtít ještě někdy někdo hrát Monopoly? O tom dost pochybuju.
Zničila vám taky nějaká desková hra rodinnou idylu? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a podělte se o své válečné historky z obýváku. Možná založíme podpůrnou skupinu.
