Článek
Bylo to ve čtvrťáku na gymnáziu v Kolíně. Blížila se maturita a já měl ke studiu přístup, který by se dal shrnout jako „minimální úsilí, maximální veget“. Proplouval jsem, ale žádná sláva to nebyla.
Zrovna jsme měli ekologický seminář, předmět tak nudný, že i pohled z okna na projíždějící vlaky byl větším dobrodružstvím. Naším úkolem bylo ve dvojicích mapovat pramen nějakého místního potoka. Ve třídě byl lichý počet studentů, a protože jsem byl vždycky spíš samotář, dobrovolně jsem se přihlásil, že budu pracovat sám.
Ten den se ale ve vzduchu vznášelo něco zvláštního. Do třídy napochodovala ředitelka. Byla to přísná dáma, před kterou jsme všichni měli respekt. Přišla na „hospitaci“ – kontrolovat naši mladou a trochu nejistou učitelku ekologie.
Učitelka byla očividně nervózní. Chtěla se předvést v tom nejlepším světle, a tak, když hledala někoho, kdo by ředitelce ukázal, na čem pracujeme, její pohled padl na mě. Zřejmě jsem v jejích očích platil za spolehlivého.
„Tomáši, pojď sem,“ řekla a podala mi svůj notebook. „Ukaž paní ředitelce, jak na tom projektu pracujete, ano?“ Souhlasil jsem. Bylo mi to jedno.
Sedl jsem si k počítači a svůj úkol jsem měl hotový za pár minut. Bylo to pár kliknutí na online mapě a k tomu pár řádků textu. Zvedl jsem hlavu. Učitelka s ředitelkou stály u dveří a něco si šeptaly. Byly ke mně otočené zády.
A tehdy jsem to uviděl. Ikonku, kterou znal každý student naší školy. Modré „B“ elektronické žákovské knížky, našeho systému Bakaláři. Bylo to, jako by na mě volala.
Srdce se mi rozbušilo. Co když… jen na vteřinku? Rychlý pohled ke dveřím. Stále si povídaly. Ruka se mi trochu třásla, když jsem najel myší na ikonku a dvakrát kliknul.
Na obrazovce se otevřela tabulka, která vypadala jako obyčejný Excel. Jména všech mých spolužáků pod sebou a v řádcích jejich známky. Moje oči okamžitě našly můj řádek. A to, co jsem viděl, mě vyděsilo.
Vedle mého jména svítilo nespočet červených pětek. Kule jako hrom. Důsledek mého flákačství. Průměr mi tyhle nuly za neodevzdané úkoly a zpackané testy stahovaly někam ke čtyřce, možná i hůř. S tímhle bych u maturity mohl mít problém.
Znovu jsem se podíval na ty dvě. Stále zaujaté hovorem. Teď, nebo nikdy.
Adrenalin mi pumpoval v žilách. Začal jsem horečně pracovat. Klik, přepsat. Pětka za domácí úkol? Změněno na trojku. Další pětka z pětiminutovky? Bude z tebe čtyřka. Nechtěl jsem být nápadný. Žádné jedničky, to by bylo do očí bijící. Jen jsem ty nejhorší propadáky přeměnil na známky, které odpovídaly mé pověsti lajdáka, co to vždycky nějak ukecá.
Prsty mi létaly po klávesnici. S každou změněnou známkou jsem cítil směs strachu a neuvěřitelného vzrušení. Tohle bylo lepší než jakákoliv počítačová hra.
Pak jsem zaslechl, jak jejich hovor utichá. Zpanikařil jsem. Rychle jsem našel tlačítko „Uložit“ a praštil do něj. Okamžitě jsem okno s klasifikací zavřel a vrátil se na stránku s mapou potoka.
Vteřinu nato už stály u mého stolu. „Tak nám to ukaž, Tomáši,“ řekla ředitelka a probodla mě pohledem.
Srdce mi bušilo až v krku, ale navenek jsem se snažil vypadat klidně. Párkrát jsem kliknul na mapu a odříkal naučených pár vět o pramenu a meandrech. Ředitelka jen pokývala hlavou, evidentně bez zájmu, a po chvíli i s učitelkou odešla.
Nikdo se nikdy nic nedozvěděl. Prošel jsem maturitou s průměrnými známkami, přesně jak jsem plánoval. Nikomu jsem to neřekl, ani nejlepšímu kamarádovi, celé roky. Je to šest let a pokaždé, když si na to vzpomenu, musím se pro sebe ušklíbnout.
Udělali jste ve škole nějakou kulišárnu, na kterou dodnes s úsměvem vzpomínáte? Podělte se o ni se mnou na pribehy.kral@seznam.cz a třeba se o ni podělíme s ostatními.
