Článek
Jmenuju se Tomáš a se snoubenkou Evou jsme byli vždycky ten typ páru, co moc nevaří. Hodně jsme jedli venku nebo si objednávali jídlo z Woltu. Ne že bychom to neuměli, ale oba máme náročnou práci a vaření jsme brali spíš jako nutné zlo.
Pak ale Eva začala sledovat MasterChefa a propadla vaření. A to naplno. Našla si nový koníček, který ji baví, a já jsem za ni měl upřímnou radost. Navíc se ukázalo, že je v tom fakt dobrá, takže jsem z toho profitoval i já.
Jelikož já vaření stále nenávidím, domluvili jsme se na férovém kompromisu. Když ona vaří, já po ní umyju všechno nádobí a uklidím celou kuchyň. Ve dny, kdy se jí vařit nechce, platím jídlo z restaurace já. Zdálo se, že je s tím spokojená.
Jenže jak její kuchařské experimenty nabíraly na složitosti a začaly zabírat i několik hodin, začala mě nenápadně zapojovat. „Zlato, nemohl bys mi nakrájet tuhle zeleninu, zatímco já budu restovat tohle…?“ Nejdřív mi to nevadilo. Nakrájel jsem mrkev, popovídali jsme si a já šel zase po svém.
Postupně se to ale stupňovalo. Z občasné výpomoci se stala pravidelná povinnost. Stal se ze mě její neplacený „sous chef“. Několikrát týdně teď trávím celé večery v kuchyni u jejího koníčku, protože se pouští do složitých jídel, která jsou prý „pro dva jednodušší“. A co je nejhorší, v kuchyni se změní v generála. Je panovačná, komanduje mě a je občas i nepříjemná.
Jak asi tušíte, pohádali jsme se. Řekl jsem jí, že se mi nelíbí, jak se ke mně v kuchyni chová, a že já vaření prostě nesnáším. A že nechci trávit osm hodin týdně JEJÍM koníčkem. Kdyby chtěla, abych se postaral o jídlo, klidně ho koupím nebo udělám něco jednoduchého, jako těstoviny.
Byla naštvaná. Prý není fér, že si „užívám plody její práce“, ale nechci přispět. Že vaření trvá dvě hodiny, ale úklid jen půl. Argumentoval jsem tím, že je to její volba dělat tak složitá jídla. Že po určitém bodě se nutnost uvařit večeři mění v hobby a já se nenechám citově vydírat, abych obětoval své večery její zálibě.
Několikrát jsem si pak udělal vlastní jídlo, abych se vyhnul výčitkám. To ji naštvalo ještě víc a lednice se nám plnila zbytky, které sama nedokázala sníst.
Když jsme se uklidnili, zkusil jsem to znovu. Řekl jsem jí, že miluju, že si našla koníček, ale že je to JEJÍ koníček a já u něj nechci být povinně.
A pak vytáhla tu nejsilnější kartu. Prý není moc „feministické“, že nechávám všechno vaření na ní a pak z toho jen těžím. Tenhle argument moc nechápu. Dřív jsme nevařili ani jeden a ona si to vybrala sama.
Navrhl jsem, abychom si tedy znovu rozdělili domácí práce. Souhlasila. Ale chtěla, aby se VŠECHEN čas, který stráví vařením, počítal jako „domácí práce“. Její deset hodin týdně strávených kulinářským hobby by tak znamenalo, že já bych musel dělat prakticky všechny ostatní skutečné práce – úklid, praní, nákupy, žehlení…
To jsem odmítl. Řekl jsem jí, že není fér, aby se šest z deseti hodin jejích „povinností“ skládalo z jejího koníčku, zatímco já bych musel odřít zbytek.
Takže jsme na mrtvém bodě. Jsem opravdu špatný feminista? Miluju ji a chci si ji vzít, ale tohle je poprvé, co se nedokážeme logicky domluvit. Nevím, jak jí vysvětlit tu hranici mezi nutností (uvařit večeři) a koníčkem (tři hodiny piplat michelinskou večeři).
Jak ve vašem vztahu řešíte hranici mezi koníčkem jednoho z partnerů a společnou povinností? Podělte se o své zkušenosti a rady na e-mailové adrese pribehy.kral@seznam.cz.
