Článek
Asi před osmi lety jsem se rozhodl, že už nechci žít mezi lidmi. Není to tím, že bych si myslel, že jsou lidé zlí, nebo že by se mi stalo něco hrozného. Prostě jsem mezi ně nikdy nezapadal. Nikdy jsem neměl kamarády, ale taky jsem nikdy necítil, že bych je potřeboval. Myslím, že jsem možná někde na autistickém spektru, i když to nemám oficiálně diagnostikované. Sám sobě prostě stačím.
Vyrostl jsem v Praze a nakonec jsem usoudil, že to prostředí pro mě není dobré. Rozhodl jsem se přestěhovat, koupil jsem si levný pozemek v malé vesničce na Šumavě a postavil si vlastní dům. Jediní lidé, se kterými se denně setkávám, jsou paní v místním konzumu a pošťák. A upřímně, je to to nejlepší, co jsem kdy udělal. Jsem tu mnohem šťastnější a klidnější.
Mám spoustu přátel online. Jsem vývojář, dělám aplikace a hry. Můžu pracovat z pohodlí domova a životní náklady jsou tu tak nízké, že nemám žádný stres z peněz. Už teď mám vyděláno dost na to, abych takhle mohl žít dalších třicet let.
Problém je moje rodina. Jsou to jediní lidé, ke kterým mám nějaké citové pouto. Mám s nimi víceméně dobrý vztah, hlavně s mladší sestrou Lenkou, která za mnou často jezdí.
Jenže oni říkají, že se jim po mně stýská. Chtějí, abych se vrátil do Prahy. Říkají, že bych se měl vymanit ze své samoty a založit si vlastní rodinu. Ale já tyhle věci nedokážu. A moji rodiče mě nazývají sobcem, že se o to ani nepokusím.
Cítím se hrozně, když jsou na mě naštvaní. Mám pocit, že když jsou všichni, které znám, naštvaní, musel jsem udělat něco špatně. Neumím o těhle pocitech mluvit. Myslím, že si myslí, že jsem smutný, protože jsem osamělý. Ale já nejsem. Je to moje volba.
Jsem sobec? Vím, že pro mě chtějí to nejlepší. Jen si myslím, že nevědí, co je pro mě to nejlepší. A je sobecké ode mě, že to nechci v Praze zkusit znovu?
Nechci se vracet do světa, který mě dusil. Našel jsem si své místo, svůj klid. Proč je tak těžké pro ně pochopit, že moje štěstí vypadá jinak než to jejich?
Museli jste si také někdy vybojovat právo na vlastní definici štěstí proti vůli svých nejbližších? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejtěžší přesvědčit ty, co nás milují, aby nás nechali být šťastnými po svém.
