Článek
Tento příběh se odehrál před deseti lety, ale pamatuji si ho, jako by to bylo včera. Pracoval jsem jako supervizor v call centru velké telekomunikační společnosti. Byla to náročná práce: hodnocení výkonu, náslechy hovorů, řešení stížností a týdenní schůzky s mým týmem, který čítal přes dvacet lidí. A k tomu všemu naše manažerka trvala na tom, aby byl jeden z nás supervizorů neustále „viditelný“ na place a dohlížel na provoz.
Problém byl v tom, že většina mých kolegů supervizorů byli kuřáci. A jejich den byl protkán nekonečnou sérií „pauziček na cigaretu“. Často se stávalo, že jsem se ohlédl a zjistil, že jsem na place úplně sám. Všichni ostatní byli venku před budovou. Dostalo se to do bodu, kdy jsem po večerech pracoval přesčas, jen abych dohnal svou vlastní práci, kterou jsem nemohl dělat, protože jsem neustále hlídal provoz za ostatní.
Po několika týdnech mi došla trpělivost. Sepsal jsem si konkrétní příklady a šel jsem za svou manažerkou. Doufal jsem, že situaci diskrétně prošetří a zasáhne. Místo toho se stalo něco neuvěřitelného.
Na další poradě supervizorů si vzala slovo a oznámila, že ví o stížnostech na nevyváženost přestávek. Pak se ale usmála a s naprostou lhostejností pronesla: „Vím, že se to někomu může zdát nevyvážené, ale naši kuřáci si jen vybírají svou polední pauzu v kratších intervalech. V konečném důsledku je to stejné.“
V tu chvíli jsem viděl, jak se moji kouřící kolegové samolibě ušklíbli. Byl jsem ponížený a zrazený. Ale v hlavě se mi zrodil plán. „Dobře,“ pomyslel jsem si. „Když je to takhle, budu hrát podle jejich pravidel.“
Druhý den jsem přišel do práce s krabičkou cigaret v tašce, i když kouření nesnáším. Čekal jsem. Jakmile jsem viděl prvního kolegu, jak vstává a míří ven, vstal jsem také. „Jdu taky,“ řekl jsem vesele. Jeho překvapený pohled stál za to.
Šel jsem ven s nimi. Zapálil jsem si cigaretu, kterou jsem nechal jen tak doutnat v ruce, a s telefonem v druhé ruce jsem si pečlivě měřil čas. Dvacet minut.
O hodinu později se situace opakovala s jiným kolegou. A já jsem šel znovu. Byly to dveře, které se netrhly. Kuřáci chodili ven téměř každou hodinu, obvykle na dvacet minut.
Do konce prvního dne jsem si spočítal, že jeden ze supervizorů strávil na kuřáckých pauzách téměř dvě hodiny. Já jsem si svou polední pauzu také „vybral“ po malých částech venku, kde jsem jedl svačinu.
Jednoho dne mě moje manažerka viděla, jak mířím ven. „Tomáši, vy kouříte? To jsem nevěděla,“ řekla překvapeně.
S úsměvem jsem pokrčil rameny. „Právě jsem se rozhodl začít.“ Nemohla říct nic. Byla chycena ve své vlastní pasti. Pokud by chtěla potrestat mě, musela by potrestat i všechny ostatní.
Tohle trvalo zhruba měsíc. Pokrytí na place bylo katastrofální. Někdy tam nebyl vůbec nikdo. Stížnosti od zákazníků se začaly hromadit.
A pak konečně přišel ten email. „S platností od zítřka jsou vedoucí směn povinni koordinovat své přestávky, aby byla vždy zajištěna přítomnost alespoň jednoho supervizora na pracovišti.“
Získal jsem nejen zasloužené zadostiučinění z toho, že jsem to pokazil svým líným kolegům, ale také úlevu od neustálého hlídání provozu. Byla to tichá, kouřem zahalená výhra.
