Článek
Udělali jsme obrovskou chybu. Nebrali jsme její výhrůžky vážně. Mysleli jsme si, že je jako pes, který štěká, ale nekouše. Jak ironické, že jediným hrdinou v celém tomto pekle je právě náš pes. Stalo se to v noci. S manželem Markem jsme tvrdí spáči. Spali jsme a o ničem nevěděli. Kdyby náš Ben nezačal panicky štěkat a skákat po posteli, pravděpodobně bychom se nikdy neprobudili.
Sám jsem dobrovolný hasič v naší vesnici. Jakmile jsem otevřel dveře ložnice a uviděl tu záplavu dýmu a žáru, věděl jsem, že je zle. Věděl jsem, že tohle sami neuhasíme. Bylo to příliš velké, příliš rychlé. Naštěstí bydlíme v přízemí, takže jsme stihli utéct oknem. Nazí, vyděšení, ale naživu. Venku už houkaly sirény. Někdo zavolal hasiče. Moje kolegy.
Byla to ta nejsurreálnější situace mého života. Stát venku v dekou od sousedů a sledovat své kamarády a sousedy, jak se snaží zachránit můj vlastní dům. Bojovali statečně, ale bylo pozdě. Z našeho domova zbyly jen ohořelé, doutnající trosky. Místo, kde jsme byli šťastní, bylo pryč.
Jeho matku Vlastu chytili. A sama si vykopala hrob. Bez jakéhokoliv nátlaku se u výslechu přiznala. Řekla, že do poslední chvíle doufala, že se její syn „vzpamatuje“, že mě opustí a začne chodit se ženami. Když to neudělal, cítila prý hanbu, že stvořila takovou „zrůdu“. A rozhodla se, že je lepší nemít žádného syna než syna gaye. V podstatě řekla, že ho chtěla zabít.
Díky těmto slovům se původní klasifikace „úmyslné poškození cizí věci“ změnila na „obecné ohrožení s úmyslem ohrozit život“, ne-li přímo pokus o vraždu. Náš právník říká, že maximální trest, tedy doživotí, zřejmě nedostane, protože nikdo nezemřel. Ale čeká ji minimálně několik let za mřížemi. Její obhájce nemá moc šancí. Přiznala se.
A jako by to nestačilo, pronesla ještě jednu neuvěřitelně hloupou a nenávistnou větu: „Ale ten jeho buzerantskej manžel je přece hasič, tak proč si ten barák nezachránil?“ Uprostřed noci, probuzený ze spánku, bez výstroje, bez techniky, bez vody. Myslíte si, Vlasto, vážně, že hasiči umí hasit holýma rukama? Lidé si myslí, že požár domu vypadá jako ve filmu – plameny a světlo. Realita je absolutní tma. Kouř je tak hustý, že nevidíte na krok. Je to černé, dusivé peklo.
Teď bydlíme u kamarádů, dokud si nenajdeme něco nového. Naše oblečení, doklady, pasy, oddací list – všechno je pryč. Ale to jsou jen věci. Ty se dají nahradit. My žijeme. To je to nejdůležitější. Marek s ní skončil. Je naprosto zdrcený z toho, že si jeho vlastní matka přála jeho smrt jen kvůli tomu, kým je. Pokud v něm dřív byla byť jen jiskřička naděje, že by se jejich vztah mohl spravit, teď je pryč. Nechce o ní už nikdy slyšet. Její homofobní nenávist nás málem zabila. A je to i naše chyba. Podcenili jsme, kam až může fanatismus a zloba zajít. Nikdy jsme si nemysleli, že by se nám něco takového mohlo stát.
Zažili jste ve svém životě něco, co vás donutilo bojovat o holé přežití? Museli jste čelit nenávisti tam, kde jste čekali lásku? Podělte se s námi o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
Poznámka: Formálně se jedná o registrované partnerství, v textu však nazýváme věci tak jak skutečně jsou, nikoliv tak jak je nutné je formálně označovat kvůli škarohlídům
