Článek
Musím se přiznat, že tenhle příběh je trochu o mně a mých sousedech. A i když jsme v něm my ti, co prohráli, nemůžu si pomoct a musím se smát tomu, jak geniálně nás náš městský úřad přechytračil. Byla to lekce z tiché a dokonalé pomsty, na kterou nikdy nezapomenu.
Bydlím na sídlišti vedle velkého parku, který je rozdělený silnicemi na čtyři části. Jeden z těch dílů je oplocené školní hřiště. Dlouhá léta bylo zavřené a zanedbané. Ale nedávno ho město za velké peníze kompletně opravilo. Je tam teď nový trávník, lavičky, a hlavně vysoký, pevný plot, který z něj dělá dokonalé místo. A právě tady začíná náš problém.
Město se s námi, místními obyvateli, dohodlo, že hřiště sice bude přes den sloužit škole, ale od tří hodin odpoledne a o víkendech bude otevřené pro veřejnost. Branky se odemknou a kdokoliv může jít dovnitř. Pro nás pejskaře to byl dar z nebes. Najednou jsme měli uprostřed sídliště obrovský, bezpečný a hlavně dokonale oplocený výběh pro naše psy.
A tak to začalo. I když jsme věděli, že se to asi nesmí, začali jsme tam naše psy pouštět na volno. Přiznávám se, dělal jsem to taky. Bylo to prostě příliš lákavé. Náš pes mohl konečně běhat bez vodítka, hrát si s ostatními psy a my jsme se nemuseli bát, že vběhne pod auto. Během pár týdnů se z toho stalo neoficiální, ale velmi oblíbené místo pro setkávání pejskařů.
Samozřejmě, že to netrvalo dlouho a začaly si stěžovat. Rodiče dětí ze školy nechtěli, aby si jejich potomci hráli na trávníku plném psích bobků. Jiní lidé si stěžovali na štěkot. Stížnosti se množily a bylo jasné, že město s tím bude muset něco udělat. My jsme se báli, že hřiště prostě zamknou a bude konec.
Městský úřad byl ale v pasti. Nemohli hřiště zamknout, protože nám slíbili, že bude po škole volně přístupné pro veřejnost. Ale zároveň museli nějak vyřešit ten problém se psy. A tak přišli s řešením, které bylo tak jednoduché, tak nečekané a tak absolutně geniální, že před ním smekám klobouk.
Jedno odpoledne jsem jako obvykle vyrazil se psem na hřiště. Už z dálky jsem viděl, že je něco jinak. Všechny čtyři branky, které vedou na hřiště z každého rohu, byly otevřené dokořán. „Aha,“ pomyslel jsem si, „asi je nechali otevřené, aby se to větralo.“ Ale když jsem přišel blíž, všiml jsem si něčeho neuvěřitelného.
Každá z těch branek byla v otevřené poloze připevněná ke sloupku velkým, masivním visacím zámkem. Nebyly zamčené tak, aby se nedalo vejít dovnitř. Byly zamčené tak, aby se nedaly zavřít. Chvíli jsem na to jen zíral a nechápal jsem. A pak mi to došlo. Vybuchl jsem smíchy.
Bylo to naprosto dokonalé. Úřad dodržel svůj slib. Hřiště bylo stále otevřené pro veřejnost. Kdokoliv mohl volně vejít a odejít. Ale pro nás pejskaře se z bezpečného, oploceného ráje stala nebezpečná past.
S čtyřmi obrovskými dírami v plotě, které vedly přímo na rušnou silnici, si už nikdo netroufl pustit svého psa z vodítka. Riziko, že by pes v zápalu hry vyběhl ven a vběhl pod auto, bylo obrovské. Úřad nám vlastně řekl: „Chcete volný výběh? Tak ho máte mít. Ale za bezpečí svých psů si teď ručíte sami.“
Od toho dne se problém se psy na hřišti vyřešil. Jako mávnutím kouzelného proutku. Občas tam ještě vidím někoho s dokonale vycvičeným psem, který se od něj nehne na krok. Ale drtivá většina z nás, včetně mě, už tam psy na volno nepouští. Nemáme na to odvahu.
Nemůžu se na ně ani zlobit. Nevyvěsili žádné cedule, nedali nikomu pokutu, nehádali se s námi. Prostě jen použili náš vlastní strach a zodpovědnost proti nám. Byla to tichá, elegantní a neuvěřitelně účinná forma pomsty. A já si dodnes říkám, který chytrý úředník tohle vymyslel. Ten člověk si zaslouží metál.
