Článek
Mám malý servis mobilů a počítačů. Není to žádný velký řetězec, jen můj vlastní podnik, který jsem si vybudoval od nuly. Poslední dobou ale bojuju. Náklady rostou, zakázek je míň a my s manželkou Janou (37) a dcerou Aničkou (10) utratíme skoro devadesát procent našich příjmů jen za hypotéku, složenky a jídlo. Jsme na tom finančně opravdu napjatě.
A do toho všeho naše Anička už dva roky nemluví o ničem jiném než o psovi. O labradorském štěněti. Je to prý její „životní sen“. Pokaždé, když s tím přišla, jsem jí trpělivě vysvětloval, že na to prostě nemáme. Peníze, čas, energii.
Jana, která pracuje jako učitelka, byla ale jiného názoru. Tvrdila, že Anička má dobré známky, moc toho nechce a že bychom jí ten její sen měli splnit. Před pár týdny na mě naléhala, že letní prázdniny jsou „ideální čas“ na pořízení psa.
Tak jsem si ji posadil ke stolu a znovu jí to všechno ukázal černé na bílém. Spočítal jsem jí roční náklady na psa, od žrádla přes veterináře až po pojištění. Vysvětlil jsem jí, že na to v našem rozpočtu prostě není místo. Vypadala, že to chápe. Souhlasila.
Minulou sobotu jsem jel na velký týdenní nákup do Globusu. Trvalo mi to skoro čtyři hodiny. Když jsem se vrátil domů a začal nosit tašky do kuchyně, čekal tam na mě. V naší kuchyni seděl na dlaždičkách asi tříměsíční labrador a vrtěl ocasem.
Myslel jsem, že mě trefí šlak. „Co jsi to sakra udělala?“ zařval jsem na Janu. „Říkal jsem ti, že si psa nemůžeme dovolit!“
Klidně mi oznámila, že ho pořídila, protože si ho Anička moc přála. Už mu prý dokonce dala jméno Riky. Přiznala, že poslední týdny za mými zády objížděla útulky. Ani jednou se nezeptala na můj názor. Prostě mě obešla.
„A jak jsi ho stihla adoptovat a nakoupit všechny věci tak rychle?“ zeptal jsem se, i když jsem tušil nejhorší. Ukázalo se, že nekoupila nic. Jen tři pytle granulí a jednu misku. Žádný pelech. Žádné vodítko. Žádné hračky. Nic.
Řekl jsem jí, že je to naprosto absurdní a nezodpovědné. A ona mi vmetla do tváře, že jsem „dominantní“ a „hnusný“. Že je přece dospělá, tak proč by si nemohla pořídit psa, když chce?
Manželství je ale o společných rozhodnutích. Tohle není nákup nových bot. To je závazek na patnáct let. Řekl jsem jí, že pes musí okamžitě zpátky do útulku.
Samozřejmě to slyšela Anička. Zhroutila se. S pláčem mi řekla, že jestli Rikyho vrátím, už se mnou nikdy nepromluví. A já ji vlastně chápu. Konečně dostala svůj vysněný dárek, a teď jí ho ten zlý táta chce vzít.
Zkusil jsem to s Janou ještě jednou. Její odpověď? „Ten pes tady zůstane, ať se ti to líbí, nebo ne.“
Takže teď máme doma psa, který spí na holé zemi. Nemá si s čím hrát. Nemáme peníze na to, abychom mu zajistili adekvátní péči. Co se stane, až bude potřebovat na veterinu? Prodat ledvinu?
Jsem v pasti. Ať udělám cokoliv, bude to špatně. Buď zničím srdce své dceři, nebo finančně zničím celou naši rodinu. Moje žena podkopala moji důvěru a nerespektovala jedinou věc, o kterou jsem ji žádal. A já teď nevím, co mám dělat.
Udělal váš partner zásadní rozhodnutí za vašimi zády, které ohrozilo vaši rodinu? Kde je hranice mezi splněným snem a naprostou nezodpovědností? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
