Článek
Brečím, když to píšu. Zase. Kdy jsem se stal takovou zrůdou? Kdy jsem se stal takovým odporným člověkem? Vím, že si zasloužím veškerou nenávist světa za to, co jsem dělal. Ale musím to ze sebe dostat.
Můj bratr Petr je o dva roky starší než já. Od narození trpí nemocí, kvůli které je na vozíku pokaždé, když není v posteli. Nemůže pořádně používat ani ruce. Když jsme byli malí, měli jsme skvělý vztah. Jenže pak mi bylo jedenáct a já jsem ho začal nenávidět. Začal jsem nesnášet tu pozornost, kterou mu rodiče museli věnovat. Ten stres, pod kterým byli. Musel jsem mu neustále pomáhat, přebalovat ho, krmit ho. A já to nenáviděl.
Začal jsem se mu mstít. Nenápadně, krutě. Když jsme večeřeli, schválně jsem před ním vyprávěl všechny ty super zážitky, co jsem měl ve škole s kamarády, abych mu dal najevo, o co přichází. Pomalu jsem s ním přestal mluvit, ignoroval jsem jeho přítomnost. On se snažil, brečel, jen aby upoutal mou pozornost. A já jsem si to užíval.
Před dvěma lety se to ještě zhoršilo. Pokaždé, když jsme odcházeli z domu, schválně jsem vypnul Wi-Fi a vytáhl televizi ze zásuvky, aby nemohl dělat nic jiného, než jen sedět na tom svém vozíku a koukat do zdi. Schválně jsem mu mazal jeho oblíbené nahrané pořady na set-top boxu. Posmíval jsem se jeho řeči, která je kvůli jeho nemoci trochu pomalejší. Dával jsem mu věci schválně tak, aby na ně nedosáhl.
Když jsem ho musel umýt nebo přebalit, dával jsem okázale najevo své znechucení. A on se za to vždycky omlouval. Můj vlastní bratr se mi omlouval za to, že se pokakal. Co je to, sakra, se mnou špatně?
Ale on, ten můj zatracený svatoušek, to nikdy neřekl rodičům. Nikdy mi to nevrátil.
Před třemi týdny se mě neustále na něco ptal, a já ho prostě ignoroval. Už mě to štvalo, tak jsem ho proti jeho vůli odvezl na zahradu, postavil ho pod slunečník a vrátil se dovnitř. Usnul jsem u počítače. A uvědomil si to až po třech hodinách. Nechal jsem ho tam venku. Samotného. Tři hodiny.
Když jsem ho šel přivézt zpátky dovnitř, plakal a nedíval se na mě. Byl ponížený.
Vždycky jsem se za to, jak se k němu chovám, styděl, ale můj vztek vůči němu to vždycky přebil. Ale vidět ten pohled v jeho tváři mě zasáhlo jinak než kdy předtím. Od toho dne jsem s tou šikanou přestal. Nemohl jsem se mu ani podívat do očí, tak jsem se styděl.
Minulou neděli za mnou Petr přijel do pokoje a řekl: „Jsem rád, že jsi můj bratr a kamarád.“ Nedokázal jsem ani odpovědět. Jen jsem odešel do svého pokoje a brečel.
Dneska večer se Petr s mámou vrátí od specialisty. Napsal jsem mu dlouhý omluvný dopis, který jsem mu chtěl přečíst. Čekal jsem, až se vrátí domů a lehne si do postele. Zaklepal jsem na jeho dveře a on byl tak strašně nadšený, že jsem to já. Nedokázal jsem ze sebe dostat ani prvních pár slov. Začal jsem brečet hned po slovech „Chtěl jsem ti říct, že mě to moc mrzí“ a prostě jsem to nedokázal doříct.
Místo toho jsem si jen lehl k němu do postele vedle něj. Pevně mě objal a řekl: „Chyběl jsi mi, brácho.“
A já se úplně sesypal. Nikdy předtím jsem takhle nebrečel. Jen mě dlouho objímal, dokud jsem se neuklidnil. Moc jsme nemluvili. I on chvíli plakal. Bylo to poprvé po strašně dlouhé době, co jsme se jen tak objímali. Po půl hodině jsem vstal, dal mu pusu na čelo a on mi řekl, že je tak šťastný. Proč jsem to, sakra, neudělal dřív?
Ten dopis jsem mu tam nechal, aby si ho přečetl. Cítím teď obrovskou naději a spousta tlaku z mého srdce je pryč. Přísahám Bohu a na svůj vlastní život, že už nikdy nebudu se svým bratrem zacházet takhle špatně.
Poslední rok jsem chodil na brigádu a šetřil jsem nějaké peníze, aby mohli brácha s mámou jet na výlet na místo, kam se vždycky chtěl podívat. Ale myslím, že vezmu bráchu sám, až mi bude osmnáct. A taky jsem si uvědomil, že potřebuju mít s bráchou vztah, kde se o něj nejen starám. Musí to být jako normální bratrský vztah. Jako chodit do kina a tak. Bude to chvíli trvat, než napravím tu spoušť, co jsem vytvořil. Mám jen štěstí, že můj bratr je úžasný.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
