Článek
Zkoušel jsem všechno: klidné domluvy, ignoraci, odchod z místa činu. Nic nepomáhalo. Každý můj pokus o deeskalaci situace byl jen přiléváním oleje do ohně.
Ta osudná sobota začala úplně normálně. Vyrazili jsme na velký týdenní nákup do Tesca. Všechno probíhalo v klidu, dokud jsme se nedostali do oddělení s mléčnými výrobky. Začalo to úplně nevinně. Hádali jsme se, jestli koupit nízkotučný, nebo plnotučný jogurt.
Pro většinu párů by to byla banální, minutová neshoda. Pro nás to byl spouštěč apokalypsy. Zuzaně se najednou v očích zračil ten známý, šílený výraz. Její hlas se začal zvedat. Z obyčejné debaty o jogurtu se stala obžaloba celého mého bytí.
„Ty mě nikdy neposloucháš! Je ti úplně jedno, co chci! Jsi ten největší sobec, jakého znám!“ křičela na celou uličku.
Lidé se začali otáčet. Zastavovali s nákupními vozíky a dívali se na to divadlo. Cítil jsem, jak mi hoří tváře. Chtěl jsem se propadnout do země. „Zuzko, prosím tě, uklidni se,“ šeptal jsem. „Všichni se na nás dívají.“
„Ať se dívají!“ ječela a slzy jí tekly po tvářích. „Ať všichni vidí, jaký doopravdy jsi!“
V tu chvíli jsem věděl, že jsem v koncích. Všechny mé obvyklé strategie selhaly. A tehdy se ve mně něco zlomilo. Už jsem necítil stud ani vztek. Cítil jsem jen naprostý, ledový klid. Věděl jsem, že musím udělat něco naprosto nečekaného. Něco, co tenhle začarovaný kruh hysterie přetne.
Pohled mi padl na lahev neperlivé vody v našem nákupním vozíku.
Vzal jsem tu jedenapůllitrovou lahev do ruky. Otevřel jsem ji. Zuzana stále křičela. A já jsem, s naprosto klidným a soustředěným výrazem, zvedl tu lahev a celý její obsah jsem jí vylil na hlavu.
Stalo se něco neuvěřitelného. Ticho. Absolutní, ohlušující ticho.
Zuzana přestala křičet v půlce slova. Jen tam stála, s vlasy přilepenými na obličeji, z řasenky měla černé potůčky a z pusy jí kapala voda. Dívala se na mě s očima dokořán, v naprostém šoku. Lidé v uličce na nás zírali s otevřenými ústy. A já jsem cítil obrovskou úlevu.
Byl konečně klid.
„Už jsi v pohodě?“ zeptal jsem se jí klidně.
Jenom přikývla. Nebyla schopná jediného slova.
Prázdnou lahev jsem vrátil do vozíku. Bez jediného dalšího slova jsme došli k pokladně, zaplatili jsme a odešli jsme.
Nevím, jestli náš vztah tuhle epizodu přežije. Vím, že to, co jsem udělal, nebylo správné, dospělé, ani konstruktivní. Ale v tu chvíli, v tom supermarketu, jsem neviděl jiné východisko. Byla to zoufalá akce zoufalého muže. Ale přinesla výsledek.
Od té doby jsme se na veřejnosti nepohádali. Možná se Zuzana bojí, že mám v kapse vždy připravenou lahev s vodou. A já? Já jsem zjistil, že někdy je nejlepším lékem na hysterii prostě šoková terapie. A i když to zní hrozně, na ten pocit božského ticha uprostřed regálů s jogurty nikdy nezapomenu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
