Článek
Mým jediným cílem bylo ležet u bazénu, číst detektivky, pít vychlazené pivo a nedělat absolutně nic, co by vyžadovalo zapojení více než dvou mozkových buněk. Plán to byl skvělý, ale jak už to bývá, život měl jiné plány.
Hned druhý večer jsem seděl u hotelového baru a snažil se ignorovat otravný animační program. Vedle mě si přisedla ona. Blondýnka s opálenou pletí, v očích jiskřičky a s úsměvem, který by dokázal odzbrojit armádu. Dala se se mnou do řeči, jako bychom se znali odjakživa. Zjistili jsme, že jsme oba Češi, a co víc, bydlí ve vedlejším, o něco luxusnějším resortu. Jmenovala se Eva. Byla vtipná, inteligentní a neskutečně sexy. Během deseti minut jsem zapomněl na všechny detektivky světa.
Celý týden jsme byli nerozluční. Bylo to jako v nějakém zrychleném filmu o lásce. Přes den jsme se potápěli u korálových útesů, jezdili na čtyřkolkách v poušti, nebo jen tak leželi na pláži a povídali si o všem a o ničem. Večer jsme trávili v místních barech, tančili a smáli se. Vytvořili jsme si vlastní malou bublinu, dokonalý dovolenkový svět, kam nepatřily starosti všedních dnů. Záměrně jsme se vyhýbali detailům o našich životech v Praze. Já jsem jen v náznaku zmínil, že dělám v marketingu pro jednu velkou mezinárodní korporaci, ona se jen tajemně usmála a řekla, že je „momentálně na volné noze a užívá si života“. Nechtěl jsem pátrat, respektoval jsem naši tichou dohodu. Bylo to osvobozující. Byli jsme jen David a Eva. Dva lidé na dovolené.
Poslední den byl těžký. Loučení na recepci bylo plné nevyřčených slibů a nadějí. Vyměnili jsme si telefonní čísla a slíbili si, že se v Praze určitě musíme vidět. Když jsem seděl v letadle a díval se na vzdalující se světla Hurghady, byl jsem si jistý, že tohle nebylo jen letní dobrodružství. Cítil jsem, že jsem potkal někoho výjimečného.
Po návratu do šedivé reality pražského korporátu jsem na ni nemohl přestat myslet. Každý den jsem kontroloval telefon a čekal, jestli se ozve. První dny se nic nedělo. Začínal jsem propadat skepsi. Možná to pro ni přece jen byl jen flirt. Možná na mě už zapomněla. Práce mě ubíjela ještě víc než předtím, všechno mi připadalo nudné a bezbarvé ve srovnání s tím týdnem plným slunce a smíchu.
Asi po týdnu, když jsem seděl na jedné obzvlášť ubíjející poradě, mi zavibroval telefon. Zpráva z neznámého čísla. Srdce mi poskočilo. „Ahoj Davide, tady Eva z Egypta. Moc ráda jsem tě poznala.“ Usmál jsem se od ucha k uchu a na chvíli přestal vnímat prezentaci o kvartálních výsledcích. Odepsal jsem, že na ni taky pořád myslím a že bychom se měli co nejdřív vidět.
Její další zpráva přišla o pár minut později a byla delší. „Taky bych tě ráda viděla, ale musím se ti k něčemu přiznat a něco ti vysvětlit. Jmenuji se celým jménem Eva Konečná.“ To jméno mi nic neříkalo. Pokračovala: „Nejsem úplně na volné noze. Můj manžel se jmenuje Vladimír Konečný.“ V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách a žaludek se mi sevřel do ledového uzlu. Vladimír Konečný. Generální ředitel pro střední a východní Evropu. Můj nejvyšší šéf. Chlap, kterého jsem viděl párkrát za rok na celofiremních setkáních, postava, ze které měli všichni posvátnou hrůzu. Muž, který rozhodoval o mé kariéře, o mém platu, o mé budoucnosti ve firmě.
Zíral jsem na telefon a polil mě studený pot. Prezentace běžela dál, ale já jsem neslyšel ani slovo. V hlavě mi vířily obrazy z Egypta. Smích, doteky, polibky. Eva ještě dodala: „Asi chápeš, že by nebylo moudré, abychom se dál vídali. Manžel je velmi… majetnický. Přeju ti v životě i v práci všechno dobré.“ Poslední dvě slova zněla skoro jako ironie.
Od té doby žiju v neustálém strachu. Na každé poradě, kde je přítomen pan ředitel, se snažím být neviditelný. Sklápím pohled, dělám si poznámky, hlavně aby si mě nevšiml. Pokaždé, když mi přijde e-mail z jeho sekretariátu, mám infarkt. Největší noční můrou je firemní vánoční večírek, kam chodí i s manželkami. Co budu dělat, až ji tam potkám? Budeme se tvářit, že se neznáme? Co když mě pozná on? Co když mu o tom řekla? Ten týden v ráji se proměnil v permanentní očistec v pražském open-space.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
