Článek
Kdyby se sem skutečně někdo zkusil vloupat, oficiální postup zní: zamknout se v kamrlíku s monitory a volat 158. Takže reálně tu nejsem od toho, abych něco chránil, ale abych byl svědek. Jediná opravdová práce, kterou tu mám, je pravidelné vyhánění zamilovaných párů z parkoviště – děje se to častěji, než byste si mysleli – a spuštění nočního systémového auditu, což je záležitost na půl hodiny, maximálně na hodinu.
Takže co dělám zbylých sedm hodin své směny? No, většinou si ubalím jointa a koukám na filmy. Mám tu svůj notebook, slušné připojení a absolutní klid. Projíždím staré sci-fi pecky a nikdo mě u toho neruší. Ticho přerušuje jen bzučení zářivek a občas motor auta nějakého opozdilce.
Vím jistě, že mému šéfovi Karlovi je to úplně jedno. Hned druhý den, co mě zaučoval, mi totiž s úsměvem přiznal, že je „lehce pod vobraz“. On sám mi řekl, ať si klidně koukám na filmy nebo dělám cokoli, co chci, když je klid. Hlavně ať se občas podívám na monitory, jestli je všechno v pohodě. Což dělám. Mezi jedním a druhým filmem proklikám kamery, abych se ujistil, že se na parkovišti zase někdo nesnaží o potomka v omlácené oktávce.
Nemůžu říct, že bych neměl ani špetku špatného svědomí. Občas si říkám, že mě platí za nic. Ale na druhou stranu, tady prostě žádná práce k udělání není. Mohl bych osm hodin civět na prázdné monitory, nebo si ten čas můžu zpříjemnit. Volba je celkem jasná. Takže si zase ubalím dalšího špeka, pustím si Vetřelce a budu doufat, že dneska už žádné milovníky nebudu muset rušit.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
