Článek
Kolejní život má svoje kouzlo. Člověk má konečně pocit svobody, je sám sobě pánem. Aspoň to jsem si myslela. Bydlím na patře, kde jsou jenom holky, a když se courám po chodbě, fakt neřeším, jestli mám podprsenku. Do menzy nebo do školy, to je jasný, ale na záchod nebo k barelu s vodou, co je deset metrů od mých dveří? To ani náhodou.
Před pár dny jsem si takhle večer šla natočit vodu. Na sobě jsem měla jen bílé upnutější tílko a pyžamové kraťasy. Bez podprsenky, no a co. Tílko nebylo průhledné, jen prostě bylo vidět, že pod ním nic nemám. Na chodbě stála partička lidí, ale nevěnovala jsem jim pozornost. Omyl. Asi za půl hodiny mi někdo klepe na dveře. Byla to jedna z těch holek z chodby, říkejme jí Nikola.
Spustila na mě něco ve stylu: „Hele, promiň, že otravuju, ale mohla by sis prosím brát na chodbu podprsenku? Byl tam můj přítel a docela koukal, tak…“ Zůstala jsem na ni zírat. Jsem od přírody hrozně nekonfliktní, takže jsem ze sebe jen vykoktala: „Jo, jasně, promiň,“ a dveře zavřela. Zbytek večera jsem na sebe poslušně oblékala mikinu, kdykoliv jsem opustila pokoj. Měla jsem za to, že je tím incident vyřešený. Jak moc jsem se pletla.
Druhý den za mnou přišla moje spolubydlící Katka. Prý slyšela Nikolu v koupelně, jak celou tu story líčí svým kamarádkám. A samozřejmě si to pořádně přibarvila. V jejím podání jsem se tam promenádovala skoro nahá, schválně se kroutila u toho barelu s vodou a vystrkovala prsa, abych svedla jejího přítele. Katka říkala, že když pak Nikola vyšla z koupelny, na chodbě to u toho barelu dokonce předváděla a parodovala mě. To už ve mně začaly vřít saze.
Večer jsem je potkala znovu. Šla jsem si čistit zuby, zase v pyžamu a bez podprsenky, proč bych se taky měla převlékat. Nikola se mi okatě podívala na hrudník a celá její parta se začala hihňat. To byla další rána. Ale ta poslední kapka, která všechno spustila, přišla včera. Všem na patře přišel hromadný mail od správcové kolejí. Psala, že obdržela anonymní stížnosti na „nevhodné oblékání na chodbách“ a žádá nás, abychom se všichni ujistili, že jsme „dostatečně zahalení“.
Tak a dost. Skončila legrace. Moje nekonfliktní já se někam vypařilo a nahradila ho chladná mrcha toužící po pomstě. Vzpomněla jsem si, že když jsme na začátku roku byly spolu v orientační skupince, Nikola se zmiňovala, že její přítel nestuduje u nás na škole. A taky jsem moc dobře věděla, že kvůli pandemickým opatřením máme přísný zákaz návštěv, které nejsou studenty naší univerzity.
Sedla jsem k počítači, otevřela ten samý anonymní formulář pro stížnosti a napsala tam jednu vlastní. Stěžovala jsem si, že si sem některé studentky vodí lidi, co tu nemají co dělat, a že navíc po chodbách ani nenosí roušky, které jsou povinné.
Dnes ráno přišel od správcové další e-mail. Oznámila nám, že na základě anonymních podnětů budou od nynějška důsledně vyžadovat dodržování zákazu návštěv. U všech neznámých osob bude prý probíhat kontrola ISIC karet, aby se ověřilo, že jsou to skutečně studenti.
Nikola by mi vlastně měla poděkovat. Jestli se tak bála, že její přítel na chodbě uvidí obrysy mých bradavek, tak teď už se bát nemusí. Teď už ho totiž na chodbě neuvidí vůbec.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
