Článek
Řekněte mi prosím někdo, že v tom nejsem sama. Že to máte podobně. Protože já už mám pocit, že se z toho zblázním. Je čím dál tím těžší normálně fungovat ve společnosti, která se tváří, jako by se nic nedělo.
Jak to děláte? Jak můžete ráno vstát, jít do práce, usmívat se na kolegy, plánovat víkend? Já to nedokážu. Jen za poslední měsíc jsem si čtyřikrát musela vzít v práci volno, protože jsem prostě nebyla schopná vylézt z postele. Srdce mi bušilo jako o závod, nemohla jsem se nadechnout, měla jsem pocit, že umřu. Panická ataka. Můj nový, nezvaný společník.
Nemůžu prostě ignorovat všechno, co se kolem děje. Nemůžu se tvářit, že je všechno v pořádku. Protože nic není v pořádku! Otevřu ráno mobil a první, co na mě vyskočí, jsou zprávy o válce kousek od našich hranic. O tom, jak zase všechno zdražilo a jak můj plat, za který jsem byla ještě před pár lety ráda, dneska sotva stačí na zaplacení nájmu a jídla. V tramvaji poslouchám lidi, jak na sebe nenávistně pokřikují kvůli politice. Doma mi přijde vyúčtování za energie a chce se mi brečet.
A všichni kolem mě se tváří, jako by se nechumelilo. Plánují dovolené, kupují si nové telefony, hádají se o tom, jestli byl lepší ten seriál na Netflixu, nebo ten na HBO. A já na ně koukám a říkám si, jak to dokážou? Jsou tak otupělí, nebo jsem já ta přecitlivělá hysterka?
Máte taky někdy strach? Narušuje vám to vůbec život? Já už takhle dál nemůžu. Ten neustálý tlak a pocit bezmoci mě ničí. Potřebuju vědět, že v tom nejsem sama. Že jsou i další lidi, kteří se bojí. Možná bych měla jít k terapeutovi, jak mi někteří říkají. Možná ano. Ale už jen to vědomí, že by se mi ozval někdo, kdo to cítí stejně, by mi teď pomohlo víc než cokoliv jiného.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
